Narozeniny

Je ráno. Do mého okna se prodraly první paprsky březnového slunce. Nevím jestli mám začít brečet nebo se smát. Dnes mám narozeniny, osmnácté narozeniny, ale nečekám žádné překvapení.

Vykročím do toho všedního dne levou nohou. Do očí mě praští máma ležící na pohovce, v jedné ruce flaška, v druhé chlap. Kdo ví, co se tady včera dělo, ale není to pro mě nic zvláštního, vlastně bych byla udivená kdyby se mamka objevila v zástěře, na nose staromódní brýle a starostlivý výraz ve tváři: "Dnes máš narozeniny miláčku. Upekla jsem Ti dort."
I přes všechny své starosti se přece jen musím usmát, pak mě je ale do pláče, máma na moje narozeniny zapomněla, nezajímám ji. Nechci žádné dárky, jen by mi stačilo podání ruky a třeba pusa na tvář...

Do školy dorazím kupodivu včas. Hned jak vejdu do dveří, jsem vystavena narážkám bezcharakterních posměváčků a povýšeným pohledům třídních krásek.

Se sklopenou hlavou si sednu do první lavice. Toto místo mi patří už třetím rokem, co se na tomto učňáku nacházím. Vždycky jsem si připadala jako mimozemšťan na této podivné planetě plné zvráceností a úchylností, ale dnes to oproti tomu bylo slabé kafe.

Cítím jak mě pohledy všech probodávají, netroufám si otočit se, abych se ujistila, zda je toto mínění správné, radši zoufale hledím do učitelčiné tváře a počítám vrásky.

Už si ani nepamatuji, jak jsem si vybojovala domněnku být ve všech očích nula. Kamkoliv přijdu, kdekoliv se ocitám, náhle neexistuji. Možná to bude mou přehnanou zakřiknutostí, příšerným oblečením, obličejem plným pupínků, nebo snad tím, že jsem minimálně o hlavu menší než všichni ostatní?

"Uhni!" zařve na mě vysoká blondýna s oslnivým pohledem, když ji omylem předběhnu a dorazím do fronty na obědy dřív než ona.
"Promiň." kuňknu a pustím ji před sebe.
"Proč ji pouštíš?" zeptá se mě neznámá brunetka za mnou. "Máš přece právo dostat oběd dřív, než tady ta husa!" poslední slovo speciálně zdůrazní, až se to rozlehne po celé jídelně a na mě se povzbudivě zazubí. "Ahoj, já jsem Míša." podá mi ruku.
Kráska se po nás otočí a ironicky zvedne obočí "Chudinky." řekne povýšeným hlasem a dál si nás nevšímá.
"Já jsem Karolína." zašeptám a ona se začne smát. "Ha, ha. Takový krásný jméno a ty se za ně eště stydíš, ne? To musíš zakřičet, aby Ti všechny namyšlený nány záviděly." směje se dál a já se k ní musím přidat, i když potichu. "Tak Karolína." opakuje si hlasitěji než je běžné. "Těší mě, moc mě těší. A copak dnes Karolino budeš dělat?" ptá se mě, když kráčíme ke stolům. "Já, například, mám dnes narozeniny." oznámí mi a já se zakuckám. "Já...já taky!" rozkřiknu se skoro stejně radostně jako ona, až se sama nad sebou zarazím.
"No to je báječný!" zakřičí naoplátku.
"Parádní!" "Skvělý!" "Guťácký!" "Koží!"
Přeřváváme se tak hodnou chvíli a pak se válíme smíchy. Ani tomu nemůžu uvěřit. Jako bych tu holku znala roky. Zbytek dne strávíme společně. Oslavujeme narozeniny, asi taky nemá nikoho jiného, s kým by je slavila a tak přeci jen najdu někoho, kdo mi podá ruku a srdečným hlasem popřeje: "Hezké narozeniny, Karolíno."

Už to je pár dní, co jsem zažila svoje nejlepší narozeniny. Nezměnilo se jen datum, změnila jsem se já celá. Už nejsem ta stará zakřiknutá, ošklivá Karolína. Někdo mi otevřel cestu, ukázal, jak se mám chovat a tomu někomu vděčím právě oné Míše, kterou jsem už nikdy neviděla.... Snad se ještě někdy setkáme, ale to už nebude na této planetě.