Antény

Vracím se domů setmělým sídlištěm. Vajgly od cigaret se povalují v blátivých škarpách mezi zapomenutými míči a marnými sny. Svět vypadá jako nevybarvená omalovánka; stále stejné paneláky, na nich stále stejné antény.
A přeci… Napadlo vás někdy, že svět je protkán sítí neviditelných vln, které denně procházejí našimi těly, aniž bychom si toho byli vědomi? Lidé se anténám v mnohém podobají… Naučili se z toho nekonečna podnětů, kterými je svět zahrnuje, vybírat ty na svém kmitočtu.
Jak dlouhá je asi ta moje vlna a kolik je stejně naladěných lidí? Chtěla bych to vyzkoušet; zavolat na celý svět: „Haló, slyšíte mě?“ ale je mi líto ticha… Je tak zranitelné, a přitom tak důležité… Je v něm všechno…
Jdu dál a po špičkách míjím prolézačky…

Rychlá záchranná služba. Sdělte prosím…
No konečně! Okamžitě sem přijeďte, on se dusí!
Uklidněte se, paní. Kde se nacházíte a o koho jde?
No přece doma! Teda…Voděradská 60, Višňovka. Nemůžete to urychlit? Dusí se mi tady dítě!
Jméno?
Vlasáková. Tak už ksakru pojeďte!
Nebojte se, paní Vlasáková, vůz záchranné služby je už na cestě. Určitě dorazí včas. Nashledanou.
Tak ať si pospíšej; on je úplně modrej a já už zkusila všecko!
Ty-ty-ty-ty-ty…

Matné světlo zářivek se rozlévá mlčenlivými ulicemi. Ticho…

U telefonu Petra Novotná.
Nazdárek, Peťulko, tady babička!
Babi, nemusíš tak křičet; já tě slyším docela dobře.
Jejku, já zapomněla. To víš, když já byla mladá, byl u nás na vesnici…
…Jen jeden telefon, já vim.
Vždyť ty už všechno víš, holka moje. Tuhle jsem právě říkala paní Nesvatbový – to víš, že ten její bratr měl další mrtvici? V úterý byla za ním v nemocnici a on ti vypadal tak…
…Babi, za telefon se platí. Povíš mi to, až přijdu, jo?
Máš pravdu, Peťulko, já jen, abych na to pak nezapomněla…
Mám ti někoho předat?
Ne, ne; já volám tobě.
Aha. Co se vlastně děje?
Co by se dělo? Děda kouká na fotbal a jdu dělat večeři.
Tak proč…
…No právě kvůli té večeři! Na co máš chuť, Peťulinko? Děda jde zejtra na nějakou oslavu do hospody, tak ti přihřeju tohle.
Ale babi, vždyť jsem ti říkala už tisíckrát, že sním cokoli, jen když toho nebude moc.
Já vím, já vím, ale poraď mi trošičku. Co třeba uzený se špenátem? Ty vlastně špenát nerada…
Babi!
Tak ovocný knedlíky, dala by sis?
Vždyť říkám, že cokoliv!
Ale děda zas bude chtít maso…
Já budu muset končit. Někdo zvoní.
Tak kapustový karbanátky? To vlastně taky nejni maso…
Babi, slyšíš?!
Nebo koprovku, jen jestli mám smetanu…
Tak ahoj, babi. Já si dám vážně cokoli. Pozdravuj dědu a dobrou chuť!
Počkej, Peťulko, už to mám! Já udělám svíčkovou! Co ty na to?
Ty-ty-ty-ty-ty…

Slepá okna se neurčitě usmívají do stejně slepé temnoty. Ticho…

Prosím?
Lucko, seš to ty?
Jasně, ahoj. Co se stalo? Jsi nějaká rozrušená.
Když já…já…promiň, že tě takhle přepadávám, ale…
To je vpořádku. Vysmrkej se, přestaň brečet a v klidu mi pověz, o co jde.
To snad ani nejde přes telefón…Teď jsme si byli sednout s Petrem a…já nevím, jak to říct…já myslela, že to bude jako normálně, dyť už jsme spolu skoro dva roky… Dva roky! To je hrozný…On…on…řekl mi, že…
Že má jinou?
J-jo! Co mám dělat? Já snad spolknu nějaký prášky…Dva roky a on si jen tak přijde a řekne…
Neblbni, Jituš, to se nějak srovná. Víš co? Jdu k tobě. Tohle vážně nemá cenu řešit přes telefon…
Jak srovná? To mu nikdy neodpustim! Kde jsou sakra ty prášky? Já si dám jenom něco na uklidnění…Luci?
Ty-ty-ty-ty-ty…

Na Bezejmennou ulici se snášejí nové a nové vteřiny a nikdo je už nepočítá. Ticho…

Haló?
Čau Béďo, tady Jerry.
Já ale…
Nezdržuj, máme problém. Jak nám Tom včera dával…dyť víš co…Fotr u mě trochu našel!
Chtěl jsem říct, že…
Povídám ti, nezdržuj. Musíš pro to okamžitě přijet; hodim ti to z vokna. Estli tady nebudeš do deseti minut, fotr najde i ten zbytek a sám víš, že prachy na další nemáme.
Máte asi špatné…
Špatný co? Jako vztahy s fotrem? Ty máš teda postřeh! Koukej sebou mrsknout, páč jinak jsme v rejži. Zatim.
Pane! Dovolal jste se na nesprávné telefonní číslo!
Ty-ty-ty-ty-ty…

Domovní dveře se otvírají. Chodba voní po starých knihách. Dnes ani ta meluzína…Ticho…

Ztěžka dosedám k psacímu stolu. Nemůžu jinak. Kolem mě se neslyšně vznášejí hlasy a vedou mi ruku. Slova… Slova?

Na prolejzačkách dětskejch let
srdce právě výmyk dělá
a omalovánkovej svět
místy zčerná, místy zbělá.

Už startuje houpačka
na trase omylů a chyb,
prázdnem voní kopračka,
jen dvě lžíce a bude líp.

Smítkem se zalknout dá,
a slovo je jak nůž;
i láska záda má,
což nelze vrátit už.

Někdo ti odpustí
navždycky? Nakrátko?
Jiný tě opustí,
položí sluchátko.

Usínám a alespoň ve snu z plných plic křičím: „Haló, slyšíte mě?!“
Ráno najdu u postele báseň. Čtu ji a kroutím hlavou… Proč?