Nedělní večer

Závan studeného vzduchu mě opět přinutil přitáhnout si límec ke krku. Ačkoli letošní zima už pomalu končí, vůbec to neznamená, že by nastalo nějaké hezké počasí. Teplota lehce nad nulou mění všechen sníh v rozbředlou břečku, ve které teď musím stát.
S letmým pohledem na hodiny, jenž visí aspoň v jednom exempláři na každém českém nádraží, se pomalu přesouvám na perón. Při dalším šlápnutí do poměrně hluboké kaluže, začínám opět přemýšlet, proč to vlastně dělám.

Naštěstí obličej, který právě vidím za špinavým sklem přijíždějícího vlaku, okamžitě zahání všechny mé negativní myšlenky. Skřípot brzd zastavující lokálky je pro mne momen-tálně rajská hudba.
Nastupuji do nelidsky přetopeného vagónu. Zdá se, že to jediné naše Dráhy zvládnou. Jakmile se zima dá ústup, zapneme topení naplno, ať nám cestující nezmrznou.
Po krátké chvilce pro vyrovnání teplotního šoku, zamířím za zbytkem toho, co mi tak dokázalo zlepšit náladu. Jako vždy mě pohled na ni na několik úderů srdce paralyzuje – naštěstí je mé sebeovládání čím dál tím lepší.
Dnešní nedělní večer se odlišuje od každodenní běžné ruti-ny jen velmi nepatrným detailem, který ho však činní velmi výjimečným. Vlak, v němž právě sedím směřuje do nejbližšího města, ve kterém se, jako v jediném v našem okolí, nachází kamenné kino. To, co se v něm hraje či jestli se v něm vůbec něco hraje, je pro mne momentálně celkem nepodstatné. Jediná věc, která pro mě v tuto chvíli hraje nejdůležitější roli, je přítomnost jedné nesmírně krásné dívky.
„Ahoj!“ jednoduchý pozdrav, ale skýtá v sobě spoustu skrytých emocí.
„Čau!“ má nervozita v hlasu je téměř hmatatelná.
Chtěl bych, alespoň trochu inteligentněji, pokračovat ve velmi zajímavém dialogu, avšak pohled na Markétu je naprosto odzbrojující. Těžko říct, co na ni člověka zaujme nejdříve. Snad dlouhé kaštanové vlasy, možná velké čokoládové oči. Snad, ale toho si člověk všimne pouze tehdy, pokud se neusmívá, protože její úsměv naplní každou místnost i každou živou duši v ní nekonečným optimismem a radostí ze života.
„Doufám, že se na mě nezlobíš. Je tam opravdu odporné počasí.“ zmohl jsem se jen na jednu kloudnou větu.
„To víš, že ne.“ avšak tvůj hlas nechává velký prostor na pochybování, zda to myslíš zcela upřímně.
Kromě tváře je i každá další sebemenší část jejího těla do-konalá. Ačkoli nepatří mezi vysoké dívky, má mnoho dalších jiných předností. Po světě ji nosí dlouhé a štíhlé nohy, které přechází v křivky, za které by se nemusely stydět ani modelky. Podle současných měřítek opravdu nemá do ideálních mír daleko.
Nezávazná konverzace nás provází po celou cestu až do naší cílové stanice. Příroda se ani v nejmenším neumoudřila, ba právě naopak. K drobnému nepříjemnému dešti, který začal padat z oblohy už při jízdě vlakem, se přidal dost podiv-ný sníh, spíše kousky ledu.
Markéta vytahuje svůj nepostradatelný deštník - já jdu jako vždy hodně nalehko. S šibalským úsměvem beru na sebe těžké břímě nošení onoho předmětu, jenž dokáže člověka ochránit před deštěm a zároveň způsobí, že si jsou dva lidé najednou velmi blízcí - Markéta se mi chtě nechtě zavěsila do nabídnutého rámě.
Kráčíme bok po boku již potemnělými ulicemi města. Pouliční lampy jen sporadicky osvětlují poslední špinavé sněhové hromady, poslední vzpomínky na letošní bohatou silvestrovskou nadílku. Náš hovor se pomalu začíná stáčet k jemnému flirtování a ke kinu dorážíme v již velmi rozverné náladě.
Kupuji lístky, ale protože ještě zbývá nějaké půl hodinky do začátku filmu (mimochodem jsem zjistil, že mají hrát nějaký příšerný horor) usedáme k malému baru a přispíváme k našemu báječnému rozpoložení sklenkou vína. Nezávazné slovní pošťuchování pozvolna začíná přecházet v první nesmělé dotyky a dlouhé pohledy z očí do očí.
Nastalá romantická situace v příjemném prostředí nás skoro donutila zapomenout, proč jsme vůbec tady. V situaci, kdy jsme cítili na tváři dech toho druhého a tedy v nejméně vhodný okamžik, nás naneštěstí přivádí uvaděčka do reality. Dopíjíme poměrně dobrého Vavřince a odcházíme si sednout do sálu.
Neděle není příliš oblíbeným dnem pro večerní výpravy za radostmi života, takže není žádným překvapením, že si v podstatě můžeme vybrat jakékoliv místo k sezení. Takticky volíme poslední řadu uprostřed.
Za mučivé zvukové kulisy nesmrtelné Helenky dorazí do začátku promítání ještě asi dvacet milovníků pohyblivých obrázků a konečně se vše může rozběhnout. Jakmile se film rozjede, okamžitě mě po několika minutách přesvědčí, že pokud se soustředím na svůj překrásný doprovod, vůbec o nic nepřijdu.
Sleduji akci na plátně, avšak mé oči stále častěji zabloudí směrem k Markétce. Při vypjatých scénách z ní napětí a možná i strach přímo sálá. Vyhledávám její ruku a ona můj stisk opětuje. Pohled, kterým se na mě pak podívala, byl vše říkající.
Se závěrečnými titulky jsem donucen konstatovat, že to nebylo až takové béčko, jaké jsem čekal. Venku se pak dokonce i Matka Příroda umoudřila a my jsme na obloze uviděli mocného Pána noci bez jediné studené kapky.
Zastavujeme se ve stromové aleji, kde se všude kolem nás zrcadlí obrovský Měsíc.
„Ne, že by se mi tady nelíbilo, ale po tom filmu tady z toho mám takový divný pocit.“ z myšlenek mě z ničeho nic vytrhuje její věta, která spíš než vystrašená, je dost poťouchlá.
„Ten pocit je oprávněný, protože dnes se nám určitě něco stane.“ snažím se kontrovat se slyšitelným smajlíkem na konci.
Pohladím ji po vlasech, ale přicházejícímu polibku už nemůže nic zabránit.
První horký dotyk našich rtů proměňuje studenou zimní noc v prosluněný tropický den na pláži někde v Oceánii. Ze smut-ných černých torz buků a habrů se stávají vysoké zelené palmy, které jsou plny pestrobarevných papoušků.
Jakmile poznáme, že nejenom rty poskytují požitek z polibku, tropický ráj se okamžitě mění. Všechny hvězdy jsou nám na dosah ruky a my stojíme v onom zářícím kotouči na potemnělém nebi.
Mé prsty začínají mapovat oblasti neznámé krajiny tvého žádoucího těla.

Pocit mrazivého vlhka v botě mě nepříjemně probírá ze snění. Skřípot brzd přijíždějícího vlaku mi drásá šedou hmotu, jenž se nachází v mé hlavě a která pro mne v několika málo sekundách připravila hodně světlou budoucnost. Špinavá okna, na nichž opětovný mráz vymodeloval fantastické obrazce, mne vrací do reality více než rychle. Nevidím žádnou známou tvář, jen svěšené a unavené hlavy, které, asi stejně jako já, musí jít v neděli večer do práce.