Vzkaz v láhvi

Když zapadne slunce, na nebi se pomaličku objeví první hhvězdy a okolí se pomalu mění v černou noc, rozhoupají se vlny v moři stále víc a víc a dosahují daleko na břeh. S každým dotekem pevniny se objevují nové mušle, kamínky i drobný písek.
Právě v této době vychází ven mladá dívka. Prochází se po plážia hledá něco nového, co dosud nenašla.
a hle! Něco se zalesklo jen kousíček od ní... Svěsí ruku a uchopí malou zelenou láhev. Už už by ji chtěla zahodit, ale všimne si, že není prázdná.
Spěšně se ji snaží otevřít, ale zátka je příliš hluboko. Pokud chce zjistit, co je uvnitř, musí ji rozbít. Mezi tisíci střípky objeví malý papírek.
"Páni," vydechne radostí a roztřesenýma rukama jej pomalu, aby se snad nenatrhl, otevírá. Je však noc a na drobné písmo není vidět.
Obrátí se teda a spěchá k nejbližší lampě. V chabém světle však rozeznává rukopis svého kamaráda z ostrova přímo naproti ní.
"Jaká náhoda!" pomyslí si a je ještě víc překvapená, když zjistí, že vzkaz je pro ni samotnou. Muselo trvat velice dlouhou dobu, než se na pláž láhev dostala.
Ve vzkazu bylo napsáno jen tolik: věřím, že přátelé, jsou jako andělé, kteří nás zvednou, když naše křídla zapomenou létat.
Pouhým vzkazem v láhvi dal dívce najevo, jak hluboké k ní cítí přátelství.