Setkání

Je chladný podzimní den. Má hodně naspěch. Někdo ji čeká. Někdo, koho ještě nikdy neviděla a přesto jako by ho znala tak dlouho. Ruce se ji třesou, srdce buší, jako by mělo každou chvíli utéct. Den oblékl tmavý kabát a ona vyrazila. Cestou si uvědomila, že se ani neupravila-nezhlédla se v zrcadle. Zarazilo ji to. Proč to neudělala? Bála se sama sebe? Bála se sama sobě podívat do očí? Bála se svého svědomí? Neví…Dorazila na místo, zaparkovala auto a čekala. Měl zpoždění. Po chvíli se z její kapsy rozléhá po tiché ulici tón Philadelphie a dovídá se, že on bloudí. Vyhlíží do všech stran a najednou ho vidí. Točí se na kruhovém objezdu a ona na něj mává. Jede k ní, přibrzdí a ona nasedá. Byla tma, ještě na něj nevidí, ale polibek na tvář jí dává jistotu, že je to tak, jak si stokrát představovala. Zaparkuje auto a hledají tiché klidné místo, kam si sednout. V koutku jedné restaurace nacházejí tichý úkryt. Sednou si naproti sobě a ona si ho potají prohlíží. Klepou se jí kolena a srdce bije jako o závod. Oba mlčí. Proč? Asi poslouchají co si srdce povídají. Občas se jejich oči střetnou, ale ona uhýbá. Má strach? Ne. Jen nechce, aby na ní poznal, jak moc ho miluje. Jak moc po něm touží. Pak slyší jen tiché smím? A dotkne se její ruky, která neví, čím by nervozitu zabavila. Tak horká a sametová je jeho dlaň. Přála si, aby se zastavil čas. Ale ten neúprosně utíkal. Odcházejí a ještě chvíli se mlčky toulají poloprázdnými ulicemi města. Náhle ji zastaví a políbí. Už ani nevěděla, jak chutná ten pocit štěstí. Toužila v té náruči zůstat na věky. Ručičky na hodinách ale stále běží. Je čas se rozloučit. Naposled ji políbí a zeptá se, jestli ji smí ještě někdy vidět. Dívka kývne, ale on se bojí, nevěří a z jeho úst se ozývá naléhavé slibuješ? Má slzy na krajíčku a slibuje. Ještě mu na rozloučenou zamává a dívá se, jak mizí v dáli…. Opilá láskou usedá za volant, ale nejede. Jen tak sedí se zavřenýma očima a v ruce žmoulá květinu, kterou ji daroval. Je šťastná, ale pláče.......Proč?