Co se mi stalo...

Popravdě..jsem začala psát strašně povídkově, děsně formálně. Měla jsem toho napsaný docela dost, ale pak mě to přestalo bavit a celý jsem to smazala. Budu psát prostě tak, jak se mi zachce a jak to bude co nejvíc čitelný.
Je mi 15. Bydlim u táty za Prahou - přesněji řečeno 25 km za okrajem Prahy - jižně. Před několika lety (asi čtyřma) se táta začal chovat "divně". Jen já si toho nevšimla. Z ničeho nic začal spát dole - v prvním patře velkýho krásnýho rodinnýho domku v Praze 10. Máma to vysvětlila tak, že chrápe. Jo, chrápal. Ale, strašně hnusně řečeno, chrápal v jiný posteli, s jinou ženskou. MŮJ TÁTA! Nějak se ke mě (kupodivu, kdo by to byl řekl, že se to dostane až ke mě!! WOW) dostalo, že to je moje profesorka ze sboru, kam sem až do týhle chvíle ráda chodila. Moje máma začala kouřit. To jí nikdy neodpustim. Jak může bejt tak bezohledná?! Jak já ten kouř a takovej ten pach člověka, kerej kouří nenávidim.. FUJ..
Nicméně.. tátu jsem postupně začala vídat fakt jen minimálně, nečekaně se stal prezidentem našeho sboru (jak jsem si toho před tim nemohla nevšimnout?!!!). Je fakt, že tímhle jsem měla tak trochu "jistý", že budu jezdit na všechny zájezdy a všechno, ale FAKT jsem nevěděla, jak moc mi to ještě ublíží. Asi v pátý třídě jsem no.. nedá se to říct, že bych trpěla depresema, ale měla jsem dost podobný stavy... chtěla jsem se trochu zabít. Skočit si pod auto a tak.. ale nenašla jsem k tomu odvahu.. teď.. ani nevim, jestli jsem za to ráda... ale jo.. nakonec jsem..
Nějak jsem se z tohohle vyhrabala a naši se fakt chtěli rozvíst. Tak se stalo asi v listopadu roku 2005. Ještě před tím jsem se ale rozhodla, že se k tátovi přestěhuju. Vůbec s tím nepočítal a teď už můžu říct to, co jsem si celý roky nedovolila. Asi s tím vůbec nesouhlasil. Myslel si asi, že se nás tímhle zbaví a pak už bude muset trpět jen ty povinný návštěvy ze slušnosti, který nás stejně přestanou bavit.. Tak to já jsem mu pořádně zamotala hlavu a plány.
Tak jsem se přestěhovala. Co jsem to sakra čekala? Že to všechno bude jako v pohádce? Copak jsem NIDKY NIKDE neviděla, jak moc ironická je? Můj myšlenkovej pochod.. byl ehmm rychlej - nechte mne ho vysvětlit. Myslela jsem tátovu přítelkyni a svoji sboristku v jedný osobě. Jmenuje se Jarmila. Je malá - asi 155 cm, možná víc, ale ne o moc. Tátovi úplně zavařila mozek, protože z něj udělala chodícího a mluvícího robota. S tátou jsme měli (min. čas protože už to neni přítomnost, logicky:)) vytříbenej smysl pro humor, kterej nikdo jinej nechápal. Včetně Jarmily. Vždycky se na nás koukala, jak na blbečky a pak dámičkovsky pokašlala, že táta udělal takový to - ehmehm, no. A byl po srandě. Jediný, co kdy v tomhle baráku byla. Jinak je všechno strašně vážný. (Dám příklad. Koukali jsme se na něco v televizi, což se teda taky moc často nestává a já jsem ze srandy a hlavně v souvislosti řekla, že si můžeme koupit slona a Jarmila hned: No, to radši ne.) Jarmila má děsně předělanej smysl pro pořádek, protože pokud se něco neblejská, tak je to strašnej bordel. Koukněte, já jsem obyčejná (ehmehm, tak ne no) holka, která má v pokoji, na svůj věk, fakt pořádek. Ale Jarmile to nestačí a poštvává proti mně tátu, že mu pravděpodobně řekne - Bára má bordel v pokoji, ačkoli to tátu fakt nikdy nezajímalo a především jsem vždycky měla větší nepořádek, a on přijde, ani se nekoukne do pokoje a řekne - máš tady bordel, ukliď si ho. Pak se obyčejně pohádáme a já jsem se pak dvakrát pořezala. Kvůli tomuhle. Měla jsem ho fakt ráda. Bohužel, Jarmila je na mne jako med a teda ani já nesmím být pozadu a mám ji radši a radši.. Zní to fakt strašně, ale ona je na mne fakt milá.. Začíná to bejt mezi mnou a ní docela v pohodě. Ale táta je čím dál tím... jak to říct.. nevím, trochu jako slon v porcelánu a asi mi nedává najevo, že mne má rád. Pokud vůbec. Já vím, že je to v ňákejch rodinách horší..ale každej má svý problémy, i když se mu daří sebelíp.. Někdy se musím až smutně usmát nad tím, co táta dělá. Jak se ponižuje! Jarmilka zavřeli, jde se na nákup a táta to cela oddře, protože je Jarmila slabá jak moucha a potřebuje porad pomoct. Když táta potřebuje něco vzít, aby něco (cokoli), tak volá MĚ, ne Jarmilu, protože TA by se na něj naštvala (pravděpodobně), za ji prosí o něco takového.. Takže JÁ teď mám kýlu (a to jako fakt), ale hlavně, aby se Jarmilka nepředřela. Kolikrát šel táta s mamkou na nákup? Asi tak jednou.. možná dvakrát. Někdy se na tátu kouknu a říkám, si, že to přece nemůže bejt on.. Ta Veselá kopa, která měla tak úžasný hlášky.. je to prostě někdo, přetvořený podle obrazu svého. Teda, Jarmilinýho. Je to trochu Smutný. Já jsem se totiž taky změnila. Je ze mne Plachá holka, kerá se snaží bejt nedůvěřivá, protože se bojí, aby zase nespadla na pusu, jako před tím, když se přestěhovala. Hraju na kytaru, ale ne, že by mi Jarmila poradila, co dělám špatně, ačkoli je profesorkou na hud. gymplu, to ne.. Spíš, abych uklidila nádobí, umyla ho, protože JÍ se dělaj varhánky z horký vody a nedělá jí to dobře na pracičky. A mně asi jo! Věčně mne srovnává se svojí dnes už dospělou dcerou. Že ta beďary neměla a tak.. bla bla bla.. Že je stihla a konfekční typ.. A co já?? Haló.. já jsem tu taky.. prosím, už mě nekopejte.. Já jsem taky stihla.. a dělám něco pro to, abych ty blbý beďary nemela, ale copak to de? Za to můžou ty pitomý hormony! A takdal takdal.. To bych si mohla stěžovat, ale nic by mi to nebylo platný. Někdy je fakt v pohodě a já si říkam, jak moc dobře se mám.. ale někdy.. to je fakt napřesdržku...
Zakončení neboli rozuzleni? Žádný. Doufám, že se to vyřeší..