Co ty víš? co já vydržím!

Seděla jsem na židli u okna a pokuřovala Davidoff.
V mé kanceláři se sešel hlouček kolegů a všichni byli jako na trní. Byli u mne zvyklí a věděli, že je pokaždé vyslechnu, i když jsem pak musela dodělat práci přesčas. Dříve přišli posedět a pokecat příležitostně, ale dneska se sešli najednou.
Ve vedlejší kanceláři sedělo nové vedení a oni čekali a chodili si po jednom pro ortel.
Když došla řada na mne, věděla jsem, co mě čeká, a byla jsem připravená přijmout výpověď.

„Prý jste řekla, že za těchto podmínek tady už nechcete pracovat!“
Moc dobře jsem věděla, čí to je aktivita.
Kolega, kterého místo se rušilo, odvedl pilnou práci, aby zůstal dál v podniku za každou cenu. Seděl tam zarudlý se sklopeným zrakem a bylo na něm vidět, že mu není zrovna ou-vej.
Mám se dát do vysvětlování svých představ a komentování své práce lidem, kteří mě vůbec neznají a zhola nic o mně nevědí, dokonce ani to, jak se jmenuji?
Čekala jsem beze slov a dozvěděla jsem se, že moje místo se ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyšpekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci, správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si ponese.)
Jo a ještě mi řekli, že je to moc mrzí a doufají, že po zbylé tři měsíce, které budu ve výpovědi, bude moje spolupráce - jako doteď - spolehlivá.

Nehla jsem ani řasou a řekla pouze tři věty:
„S výpovědí souhlasím, jsem zvyklá, že změny pokaždé odskáčou nejdříve ženy.
Uměla jsem trpělivě snášet nižší plat za neúměrně více práce, jako tomu bylo u mých kolegů, a tak mě ani tenhle váš verdikt nepřekvapil.
Nic nového pod sluncem.“

Po návratu do kanceláře jsem napsala Marušce, ať mi napíše něco hezkého, že to moc potřebuju.
Pohladila mi dušičku tímto psaníčkem:
Anduličko,
když jsem si jako malá mamince na něco stěžovala, vždycky mně říkala, že všechno zlé je k něčemu dobré, a život mi to potvrzoval na každém kroku... ty to vlastně říkáš taky - jen trošičku jinými slovy... nic se člověk neučí nadarmo a neboj, život je spravedlivý a kdybys věřila na reinkarnaci, určitě by tě potěšilo vědomí, že si svoje příští bytí připravujeme právě teď svými činy, a když si pošpiníme karmu teď, v příštím životě budeme potrestáni horšími podmínkami... říkám to dost kostrbatě, ale tak nějak to funguje... Máš před sebou dost času na to, aby se emoce uklidnily a když načerpáš sebejistotu a nebudeš o sobě pochybovat, určitě si tím připravíš ty nejlepší podmínky pro další etapu.... Poznala jsem tě jako energickou a cílevědomou ženu, takovou bezesporu taky zůstaneš. Máš před sebou ještě hodně krásných let, kdy se budeš radovat, máš krásnou dceru, dočkáš se vnoučátek a všechno, co jsi doposud jako zkušenost načerpala, jim předáš pro jejich dobro. Dovedu si představit, že ti momentálně není vůbec hezky na duši, neutápěj se v tom pocitu, nenechej se jím rozložit, najdi v situaci to "dobré", co ti přináší a z toho vycházej. Držím ti pěsti pro štěstí. Ma

Cítila jsem jabko v krku a byla šťastná, že ji znám. Potkala jsem ji v pravou chvíli a získala v ní vzácný dar přátelství. Odepsala jsem ji, že si jdu pobrečet a ona podotkla, že to je dobře, že pláč uvolní nervy, ale ať mi to netrvá dlouho, abych neměla červený nos.

A bylo po breku a odešla jsem na procházku do města na oběd. Cestou jsem si koupila na stůl petrklíče a pokecala s paní majitelkou v květinářství o tom, že ji nejdou na zahrádce narcisky a utěšila ji tím, že mně zase nejdou brambory, ale že je stejně pěstuji jenom jako kytky, že hezky kvetou.

V mé oblíbené restauraci přišla krásná blondýnka a chovala se jako víla z pohádky, pečovala o mé pohodlí, krásně se smála a přišel mě taky pozdravit mladý kuchař, kterému jsem pochválila jeho báječně chutnající obídek. Dopíjela jsem pivinko a v tom další servírka přišla vyčistit do haly okno a já si říkala, to je dobré znamení, vše se musí vypulírovat, aby mohlo dovnitř sluníčko.

Po návratu jsem otevřela poštu a vykoukl na mne tenhle mailík:
Pohled pro Tebe:
Milá Anny, moc na Tebe myslím a moc Ti fandím v těchto hodinách.
Podle mého je mostařina nejrizikovější obor v našem fachu.
Tak ať se Ti rozhoduje v klidu a s chladnou hlavou.
A pak: Vím, že Ti to teď může být u té svůdné prdelky,
ale nemůžu dál setrvat v němém trucování a nedát Ti najevo,
že těžko snáším Tvé odmlčení. Naposledy jsem se ozval já,
poslal jsem Ti hezkou pohlednici k MDŽ, i rým jsem k tomu vystrouhal.
A od té doby nic. Zdá se, že jsem propadl v nemilost.
Nemám zdání, proč cítím se jako to štěně na obrázku.
Mám Tě moc rád jako kamarádku, jako ženu Tě miluji tajně
a děsně moc. Přesně tak, jak jsem Tě miloval ve svém snu,
o kterém jsem se Ti už zmínil a který bych Ti jednou rád vyložil.
Byl bych nejšťastnější, moct Tě tak milovat i v životě...

Tvůj platonický milenec

P.s.: Na obtíž Ti rozhodně nemíním být, trpět umím jako pes.
,,Co Ty víš, co já vydržím...\"

„No řekněte, nebyl to den - jako sen?“