když nás opustí...

Když jsem byla ještě úplně malá holka, utíkala jsem vždy z naší chaty do strmé meze za tetou.
"Janinka", tak mně tenkrát říkala. Pak k ní přišlo stáří, snad dříve než to kdokoliv čekal a moje tetinka umřela.
Ach děda, ten pan Děda, který mě naučil dovednosti s asi polovinou hudebních nástrojů, ten co mě naučil veršovat... jak se mi po něm stýská. Smrt i jemu šla rychle vstříc.
Za pár let přišel na řadu strýc, díky němuž namaluji vše, na co jen pohlédnu. Po něm babička, milovnice bohemistiky.
Celé dětství jsem se klepala strachy, aby nepřišla zubatá pro mě, nechápala jsem smysl života - narodit se a umřít, ani životní zběsilé tempo. V pubertě, v době, kdy v našich mozcích vládne anarchie, pesimismus a jakýkoliv nesoulad s rodiči, či jiným dospělým, poznala jsem "toho nejlepšího" Michala.
Plna lásky a naplněna porozuměním jsem spadla z té nejvyšší větve, když i on zemřel.
Všichni, od kterých jsem čekala, že mě vždy podrží a budou mi po boku, tu najenou nebyli. Byla jsem sama, prázdná jak nihilistický duchovní vůdce.
O kom mám tedy psát, snad o sobě? Třebas by vás to pobavilo, nebo ne. Můj život je jako karneval, kde se každou chvili objeví jiná maska. Smutná - veselá, smutná - veselá... Kdybych se měla popsat, poznala bych svůj velký nedostatek slov. Hoďte uvadlou květinu do potoka a sledujte, jak s neutuchajicí silou ji vlny rozmlejí. Tak rozmlývá život mě.
Je smrt to jediné, co mi život přinesl? Snad jí bych měla vzdát poctu? Možná neznázorňuje typickou idylickou podobu člověka, ale je tu stále, byla tu a bude tu, v životech každého z nás. Kdo jiný mezi nás natolik zasahuje a poznamenává nás svými kroky? Byť to mnozí nechtějí připustit, je to vskutku smrt. Smrt ničitelka všeho?