Večeře

Hodiny na stěně, ty, co dostala od babičky jako dárek do nového bytu, ty, co tak nevkusně nezapadaly do moderního vybavení interiéru, ty, co paradoxně poutaly zrak a vzbuzovaly obdiv všech hostů, ačkoli je ona sama k smrti nesnášela a na zdi je nechávala viset jen kvůli vzpomínce na milovanou babičku, odbily pět.
Odložila knihu na malý stolek vedle křesla, v němž seděla. V duchu si, ostatně jako vždy, když odcházela od rozečtené kapitoly, vybavila vše, co se odehrálo na několika posledních listech, a s pobavením děj přirovnala k dalším dějům dalších knih, tolik podobným té na stolku, které už přečetla. Všechno to byly tituly červené knihovny, umělecky bezcenná díla, která schématicky pouze kopírovala svazky, jež vyšly někdy v minulosti, a ty zase přesně dodržovaly strukturu dřívějších výtisků. Těžko říct, kdy vznikl původní nápad, který odstartoval ty tisíce, snad miliony knížeček s krásnými hrdinkami a statečnými hrdiny, s intrikami a zradami, setkáními a rozchody, pláčem a slzami, ale hlavně se šťastným koncem.
V kuchyni na lince vedle elektrického sporáku, který si koupila teprve nedávno, protože už se nemohla dívat na účty za plyn, když náhodou zapomněla, že něco ohřívá, a pak tu ještě existovalo riziko, že se udusí, proto dala přednost elektrickému spotřebiči, ten navíc skvěle zapadal do kuchyňské linky, na níž rozevřela těžkou a tlustou kuchařskou knihu, mezi jejímiž stránkami bylo vloženo množství lístků, papírků, výstřižků z novin a časopisů s recepty, které nastřádaly tři předešlé generace žen z její rodiny. Jednoho dne možná přijde řada na ni, aby svým kulinářským uměním obohatila rodinnou kuchařku, ale prozatím se rozhodla využít znalosti své matky, babičky a prababičky. Nemůže si dovolit žádné experimenty, protože se nesmí nic pokazit. Dnešní noc – noc, na kterou se tolik těšila, kterou mnohokrát během uplynulého týdne prožila ve svých představách, musí být perfektní, bezchybná, protože dnešní noc prožije s ním, s Janem.
Naplánovala každou maličkost, ráno hned po probuzení si dokonce napsala seznam věcí, které musí stihnout, a to nikdy nedělala, protože jí to připadalo zbytečné, ale tentokrát jí to přišlo jako nutnost. Dnes večer nesmí zapomenout na nic, i ten nejmenší detail by mohl všechno zkazit.
Rozevřela knihu na stránce, která v posledních dnech, když kuchařkou listovala, aby vybrala nějaký slavnostní, ale jednoduchý pokrm, mnohokrát upoutala její pozornost. Vepřové maso – rozhodla se pro vepřové, protože moc dobře věděla, že Jan vepřové miluje – nakrájela na tenké plátky, na výšku jen něco málo přes centimetr, protože jedině tak se maso pořádně propeče, aspoň to tak vyčetla z kuchařky. Plátky masa proložila slaninou a smotala do rolády.
Zatímco se maso peklo v troubě, podlité vodou a s velkým množstvím nakrájené cibule, mrkve, petržele, celeru, nezapomněla ani na koření – bobkový list, tymián, nové koření, pepř a samozřejmě sůl, odešla do koupelny. Zbývaly jí ještě necelé dvě hodiny, aby se osprchovala, ne příliš horkou vodou, aby jí nezrudla citlivá pokožka, konečně sundala natáčky, s nimiž strávila celé odpoledne, namalovala se – ne vyzývavě, věděla totiž, že to Jan nemá rád, ale spíš svůdně, a vybrala šaty, nejspíš rafinované mini, které koupila minulý týden a které zdůrazňovaly přednosti její postavy. Janovi se líbilo, když jí oblečení obepínalo žensky tvarované křivky, které ona tak nenáviděla, než se s ním seznámila. Celé hodiny trávila v posilovně a běhala po parku, aby se mohla pyšnit postavou modelky, ale potom se objevil Jan a dával všemi způsoby najevo, že ji miluje takovou, jaká je. A ona rázem uvěřila všem těm knížkám, které ve volném čase tak ráda četla; konečně byla jednou z hrdinek a měla svého hrdinu, prince z pohádky pro děti, rytíře ve zlaté zbroji, a nemusela o tom všem jen snít.
Do kuchyně se vrátila právě včas, aby roládu polila smetanou pro zjemnění chuti. Normálně smetanu do jídla nepřidávala – ani když to bylo napsáno v receptu – dokonce se jí vyhýbala, ale normálně si mohla experimenty dovolit, dnes ne. Dnes slaví ona a Jan první výročí jejich vztahu a ona si musí dát záležet na každičké drobnosti. Nechala maso ještě půl hodiny v troubě, jen trochu snížila teplotu, aby se smetana nezačala připékat, a dokončila před velkým zrcadlem v ložnici účes. Natáčkami zvlněné vlasy barvy mědi vyčesala na temeno a sepnula ozdobnou sponou, několik úzkých pramenů nechala volně podél obličeje. Na krk si připnula malé zlaté srdíčko, které dostala od Jana, ale vzápětí si to rozmyslela a vrátila šperk do sametové krabičky. Co když pro ni má Jan dárek? Což by nebylo zase tak překvapivé, přece jen jsou spolu rok; dvanáct měsíců je dost dlouhá doba, která si zaslouží dárek.
Vytáhla roládu z trouby, nakrájela ji na plátky a ty přikryla víčkem, aby nevychladly, a do šťávy přidala citrónovou kůru pro vůni a chuť.
Pohlédla na hodiny na stěně – sedm hodin, ukazovaly ručičky a záhy čas potvrdilo i kyvadlo svými údery. Strnula, jestli nezaslechne zvonek, ale Jan nebyl vzorem přesnosti; a ona to vlastně ani nečekala, jen ji napadlo, že by bylo hezké, kdyby úderem sedmé stanul na prahu s tím jeho neodolatelným úsměvem a řekl jí, jak ji miluje, sotva by mu otevřela.
Jídlo bylo hotové, stůl prostřený, ve svícnech na něm hořely svíčky, a když se zhaslo, jejich plameny vytvářely nádherně romantickou atmosféru v jinak obyčejné kuchyni. Několikrát prošla sem a tam, zkontrolovala každý kout, vytáhla z lednice víno a postavila ho na stůl, na chvíli si sedla, ale hned zase stála na nohou a přemýšlela, na co zapomněla.
Po hodině čekání, kdy maso vložila zpět do ještě teplé trouby a víno vrátila do lednice, dostala strach. Co když se něco stalo? Co když měl Jan nehodu; vždyť venku hustě prší a je tma, auto mohlo dostat smyk a on teď leží někde v nemocnici. Ale to nebylo možné, protože ráno odvezl vůz do servisu kvůli nějaké maličkosti a řekl, že si domů vezme taxi. Potom ale co? Ani jedna možnost se jí nelíbila – zapomněl, nestihl nebo nechtěl stihnout, vykašlal se na ni. Ne, to by Jan jistě neudělal, vždyť je to její hrdina z červené knihovny, ten, který pro lásku neváhá obětovat všechno.
Škubnutím otevřela dveře. Tak prudce, že kdyby měla jen o trochu víc síly, mohla je hravě vytrhnout z pantů. Byla nedočkavá a netrpělivá, tolik, že při zvuku zvonku před chvíli málem vyskočila z kůže. Ale na chodbě nestál její Jan s kyticí růží, nebo jiných květin, na tom nezáleželo, růže ji napadly jako první, protože je milovala. Před ní, v otevřených dveřích stál sice muž, ale ne Jan, ne její vysněný princ, ale docela obyčejný muž, nový soused z druhého patra, ten, kterého dennodenně potkávala ráno na schodech, když odcházela do práce a on se zrovna vracel z noční směny. Ano, přesně ten tam stál.
„Nechci rušit, jen jsem se chtěl zeptat, jestli vám teče teplá voda.“
Teplá voda? V poslední hodině neměla čas myslet na teplou vodu; v poslední hodině myslela na Jana, na jeho zradu, jak ji nechal uvařit celou tu hostinu, při jejíž přípravě sáhla až na samé dno svých kuchařských schopností, jen aby se mu zavděčila, jen aby mu ukázala, čeho je kvůli němu schopná, protože moc dobře věděl, jak ji vaření nebaví. A on? Ani se neobtěžoval zavolat. Nestojí mu ani za jeden jediný telefon, aby ji ujistil, že se mu nic nestalo, že je v pořádku, aby se nebála. Co je to za prince? Teď aby to všechno snědla sama. Může si přisunout stůl k zrcadlu a dívat se, jak si dala záležet na výběru šatů, na účesu a make-upu.
Ale potom s úsměvem vzhlédla.