Otrok času

Otevřel oči... Tma... Ticho... To je něco na co si tady v životě, či jeho zbytku, nezvykne. Vnímal jen tu zatracenou a palčivou bolest. Jeho zmučené tělo se již nedokázalo hnout ani o píď. Ovšem i tu ukrutnou bolest už dokázal potlačit. Ale při představě, že tady v té zatuchlé,vlhké kobce, kde panuje jen naprosto neproniknutelná tma a hrobové ticho, měl zůstat ještě chvíli, tak to ho každý okamžik dovádělo k šílenství. Pojem o čase již takřka úplně ztratil a proto ani nevěděl,zda je venku světlo či ne. Za tu dobu, kterou zde byl, ohromně zestárl.... Samota a strach....... To jediné teď pociťoval. Nebál se smrti, bál se spíše života. Života tady. Vždy byl veselý a těšil se každé drobnosti, kterou mu život nabídl. Tady na ty krásy však už docela zapomněl. Nevěřil už v žádného boha,ani v zázraky. Copak by mohl? Ženu upálili a dětem podřezali hrdla. Jeho ovšem ta osvobozující smrt nepotkala. Musel se na to všechno dívat. Jenže ani pak si ho ještě náruč smrti nechtěla vzít do svých ledových pařátů. Mučili ho. Dlouho.Až už konečně měla přijít ona vytoužená chvíle setkaní s vyšší mocí, tak do něj natlačili nějaké léčivé byliny a hodili ho sem. Až teď si uvědomil něco strašného. Za celou dobu co zde byl, nemusel ani jednou jíst. A tu potřebu neměl ani v tuhle chvíli....... Proč??? Je to kletba. Stal se otrokem času. Nikdy nezemře a přesto už nikdy nebude žít. A proč že zrovna on? Protože nebyl jako ostatní … nebyl totiž zlý.