Cizines s duhou

Byl slunečný den, dech větru šeptal v trávě a obloha zářila modrou čistotou. Ten den mě vylákal ven; k potoku, který se prodíral mělkým korytem někam do dálky. V ruce jsem si nesl malou loďku vyřezanou z kůry se stěžněm z klacíku a plachtou z papíru.
Než jsem se dostal k potoku, obloha se trochu zatáhla a na zem dopadlo několik ka-pek. Ale já jsem si toho nevšímal a opatrně jsem položil loďku do sametové vody. Pak jsem šel po břehu a sledoval, jak se ten malý kousek kůry obratně vyhýbá kamenům a mělčinám. Déšť mezitím zesílil. Doufal jsem, že brzy přejde.
Po chvíli jsem se dostal k místu, kde se potok rozšiřoval, neboť byl přehrazen pad-lým stromem. Loďka uvízla na jeho kmeni. Déšť se změnil v průtrž mračen a já se proto rozhodl k návratu. Nechtěl jsem však odejít bez své loďky. A tak, ačkoli jsem byl pro-močený až na kůži, jsem se začal rozhlížet po nějakém klacku, kterým bych si loďku přitáhl. Brzy jsem našel téměř dva metry dlouhou větev, byla však hodně těžká a mně se s ní špatně manévrovalo. Balancoval jsem na břehu, když se za mnou ozval chraplavý hlas.
„Můžu ti pomoci?“
Prudce jsem se otočil a spatřil muže ne o mnoho většího, než jsem byl já. Měl na so-bě dlouhý černý plášť a na hlavě klobouk. Jeho obličej byl tak bledý, jako by nikdy ne-spatřil slunce.
„Tak co, můžu ti pomoci?“ usmál se muž.
„Já… já nevím,“ řekl jsem.
„Víš co? Podej mi tu větev. Já ti tu loďku vytáhnu.“ Poslechl jsem a ustoupil stranou.
I jemu dělala manipulace s větví zjevné potíže – buď nebyl moc silný, nebo byl ne-mocný. Nakonec se mu však podařilo loďku přitáhnout ke břehu. Vytáhl jí z vody a podal mi ji.
„Děkuju,“ řekl jsem.
„Nechceš se na chvíli posadit?“ Muž ukázal na nedaleký pařez. Trochu jsem znejis-těl. V první chvíli jsem se chtěl otočit a rozběhnout se domů, ale něco tajemného, co vyzařovalo z cizince mi v tom zabránilo. Nevěděl jsem, co dělat, jen jsem tušil, že tento den pro mne bude mít zvláštní význam.
„Ale, ten déšť…“ řekl jsem.
„Za chvíli to přejde. Pojď si sem sednout.“ Ještě jsem pár vteřin váhal a pak jsem po-slechl.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se muž.
„Honza. A vy?“
„Já jsem David.“ Muž si mě přeměřil pohledem. „Kolikpak ti je let?“
„Brzy mi bude osm.“
Na chvíli zavládlo ticho. Promluvil jsem jako první. „Můžu už jít domů?“
„Ještě počkej. Chtěl jsem ti říct něco o lidském srdci.“
„Jste doktor?“
„Ne,“ zasmál se cizinec. „Víš, moc bych si přál, aby sis zapamatoval, co ti teď po-vím.“ Mlčky jsem přikývl a David pokračoval. „Každý člověk, úplně každý, je schopen vykonat něco nádherného. Něco, co se ostatním vryje přímo do duše.“
„I když je to člověk hodně moc zlý?“
„Ano, i přesto. Konat dobro je totiž základní vlastností lidského srdce. Je to v nás prostě zakódováno a je úplně jedno, že na to někdy zapomínáme. Každý, kdo činí něco jiného než dobro, nemůže být nikdy doopravdy šťastný. A každý, kdo si zvolil cestu obětování se pro druhé, jako by našel smysl života.“
Setřel jsem si z čela vodu, ale déšť jsem vlastně ani nevnímal. „Proč mi to říkáte?“ zeptal jsem se.
„Sám nevím,“ odpověděl David. „Třeba věřím, že si to budeš pamatovat, třeba vě-řím, že zrovna ty… Ale nic.“ Pak se mi David podíval přímo do očí. „Všímej si lidí ko-lem sebe; uvidíš, jak jsou každý jiný. Pozoruj je a náhle zjistíš, že jim vlastně všem ro-zumíš. Najednou budeš vědět, co si myslí, co je trápí a co jim působí radost. Dřív nebo později objevíš na každém něco nádherného, jedinečného. Stačí se jen pozorně dívat.“
„Moc tomu nerozumím,“ řekl jsem.
„Však přijde čas, kdy to pochopíš. No, ale už jsi hrozně promočený. Je čas utnout tenhle déšť. Je čas jít zas dál.“ Cizinec vstal a chystal se k odchodu.
„A co vy?“ zeptal jsem se. „Co dokážete udělat krásného pro druhé lidi?“
David se usmál. „Mohl bych něco zkusit, ale musíš být trpělivý. Dívej se neustále tím směrem, kterým odejdu.“
„Nic víc?“
„Nic víc.“ David mi podal ruku. „Měj se hezky, chlapče.“
A pak odešel. Pozoroval jsem, jak se jeho postava ztrácí za vodní clonou. Byla stále méně a méně zřetelná, až úplně zmizela v šedivé dálce.
Po chvíli začal déšť ustávat a do zad se mi opřely teplé sluneční paprsky. A v ten okamžik se nad místem, kde jsem cizince viděl naposledy, objevila ta nejkrásnější duha, jakou kdy člověk spatřil. Její barvy mi vtiskly hluboko do srdce každičké slovo, které David řekl, jako by do mne vdechly skutečný život a já poznal, že se lze radovat i z těch nejobyčejnějších věcí. Stalo se to 19. srpna 1984.