Noc se vzpomínkami

Silný vítr narážel v prudkých poryvech do oken, zářících v temné noci jasným světlem. Celým pokojem se rozléhalo jeho skučení a kvílení, které vyvolávalo hluboko v žaludku mrazení strachu. Za takové noci jsou všechny stíny černější, taková noc je jako stvořená pro příšery....
....je mi osm. Ležím na zádech ve své posteli a pozoruji stíny stromů, které tančí na stropě. Měsíc v úplňku, částečně zakrytý větvemi, visí na obloze jako velký zářící míč. Úplněk....
Z temných koutů a skříní se vynořují stvoření noci. Rychle zasouvám nohy pod deku, aby mě za ně nechytil nějaký odporně chlupatý pařát s ostrými drápy. Před očima mi rejdí vyceněné tesáky a pak se ozývá
rána!
Uvolněná okenice narazila do dřevěné stěny domu. Vyhlédl jsem z okna, a i když nebylo nic vidět,
(opravdu nic?)
má představivost do nejmenších detailů vykreslila věci.... věci, které tiše vrčí z kanálů. Vě-ci, které pozorují
(kořist)
svět rudýma zářícíma očima. Věci, které za úplňku zarývají své pařáty do vlahé hlíny a s neúprosnou vášní vyjí na měsíc. Věci....
....je mi deset. Jsem sám v lese a začíná bouře. Nebe potemnělo, ptáci utichli; je slyšet pou-ze šumění větru ve větvích stromů. S hrůzou zjišťuji, že jsem v lese zabloudil. Cesty náhle ve-dou jinam než za plného denního světla. Vedou k černým norám a doupatům, ze kterých se ozývá přerývaný dech šíleného zabijáka. Je cítit starou krví.
Dávám se na útěk, bičován ledovým vichrem, pronásledován bouří. Nohy se mi po kotníky boří do tlejícího listí, jež pronikavě voní. První kapky deště
dopadly na sklo. Oblohu proťal blesk a stíny se staly zřetelnějšími. Pohybovaly se a vlnily,
(jsou to jen větve stromů....)
jako by to byly kostnaté orientální tanečnice
(....zbavené listí)
vztahující své hubené ruce k nebi. Vířily ve zběsilém reji tanec života i smrti, světla i tmy. Zvrácený limbo-dance....
....je mi třináct. Dnes se setmělo brzy. Příliš brzy. Domů to mám ještě několik kilometrů a na obloze už se objevily první hvězdy.
Nechávám město za sebou a kráčím obklopen temným prostorem vstříc domovu. Asfaltová silnice pod nohama je uklidňující - jako stuha skutečnosti ve světě snů.
(ve světě nočních můr)
Jdu po té stuze a snažím se nemyslet na všechny.... ty věci....
Ostrý výkřik protíná noc,
(je to jen pták....?)
srdce mi začíná bít rychleji. Krev mi hučí v uších a konečky prstů mi vibruje strach. Nevě-domky se dávám do běhu, ale brzy musím opět zpomalit. Srdce už na to nestačí, jeho zběsilý tlukot mi bere sílu. Dech mám povrchní a mělký. Na zádech cítím studený pot.
(potřebuji van Helsinga)
V dálce se objevují dvě světla a zároveň ke mě doléhá slabý bzučivý zvuk, který rychle sílí. Světla se chvíli plazí po obzoru a pak se stáčejí mým směrem. Jedou si pro mne.
Květina ve váze uvadle a chór andělů byl umlčen. Noc teď patří Satanovi.
(ta šílená noc)
Stěny pokoje jsou najednou blíž a svírají mne ocelovým stiskem. Představy zaplavují a ovládají mou mysl, která vyhřezla z reality. Zezadu se tiše připlížil pocit, který omotal mé tělo. Pocit, že se právě někde otvírá Pandořina skříňka - větší než ta první.

S nadějí hledím k východu....
(pozdě, Pandořina skříňka se už otevřela)
....neobjevuje se však jasná sluneční záře, pouze rudý, krvavý úsvit.