On

Večer vždy seděl v křesle a četl si knihu. Rád četl knihy. Cizí příběhy. Odpočinout si od těch svých. Nenapsaných. Skutečných. Když jsem přišla z práce domů, políbila jsem ho na uvítanou. Někdy jsem si mu sedla do klína a jen tak jsme si povídali. O ničem. O nás. O všem. Když byla zima, zapnula jsem topení a vlezla si na okno. Spíše na parapet. A dívala se na lidi. Jak chodí sami ulicemi. Společně. Sněhové vločky jim zakrývají vlasy a nebo na nich tvořily krásné vzory. Můj miláček stále seděl ve svém křesle. Měl ho vážně rád. Zvykl si na něj. A odvyknout je těžké. Hladila jsem ho po vlasech a on jakoby tiše předl. Měl to rád. Vzpomínám ráda na tyhle dlouhé večery, kdy jsme tu byli jen pro sebe. Když jsme neměli jiné plány, byli jsme v našem bytě. Schovaní. Spolu. Sami. Bylo to krásné. Pro nás oba to byla hrozná sláva, když jsme si koupili tenhle byt. Líbil se nám. Je barevný. Takový útulný. Rádi jsme v něm žili. Byl pro nás útulná a teplá nora. Jen naše. Myslela jsem…
Už přešly ty zimní večery, kdy jsem vysedávajíc u okna pozorovala lidi. Pomalu rozkvétaly první květiny a já se z práce vracela za slunečního svitu. Zachrastila jsem klíči v zámku. Rozevřela dveře… To křeslo. To krásné červené křeslo. Křeslo s vybledlým lemováním. Bylo pryč. Prostě tu nebylo. Sevřelo se mi srdce. Věděla jsem, co to znamená. Nebyl to smutek. Spíš lítost. Lítost toho, že jsme nedostáli svému slibu. Nechtěla jsem si to neštěstí připustit. Byl pryč. Navždy. Odešel a zanechal mě tu, ať se dívám sama na lidi kráčející pod okny. Ať si najdu někoho jiného, kdo zaplní to prázdné místo v mém srdci novým křeslem. Novým kusem něčeho, co mi dodá falešný pocit jistoty. Té jistoty, že něco vlastním napořád…