Čarodějka??!

Ještě dnes ji vidím před sebou. Tu krásnou, mladou dívku jménem Ester. Jako bych cítil pohled jejích krásných hlubokých očí, zelených jako letní louky. Vidím ji stát pod stromem, dívajíce se na západ slunce. Krásné, po pás dlouhé vlasy barvy havraní černi, jak vlají ve větru.. Tak překrásná.. tak okouzlijící.... Ano, to je to pravé slovo, okouzlující..

S Ester jsme se znali od dětsví. Už jako děti jsme k sobě cítili víc než pouhé přátelství nebo dětskou lásku. Ne, už tehdy jsme se milovali z hloubi svých srdcí, celou duší...

Vzpomínám na den, kdy se Ester vrátila ze studií. Byl to krásný den. Nejen proto, že bylo léto v plném proudu, ale spíše proto, že jsem po dlouhé době mohl svou krásnou vílu stisknout v náručí, pohladit ji po vlasech a políbit její krásná ústa. Byl to také den, kdy jsem svou lásku chtěl vykřičet do celého světa. V kapse mě hřál prstýnek, jenž jsem chtěl své lásce navléct s otázkou: "Vezmeš si mě?"

Teď, když na to všechno vzpomínám, se mi vkrádá do duše smutek, i když do těch strašných událostí ještě zbývalo pár let.. V blízkých letech jsme já a moje krásná žena Ester byli nejšťastnějšími lidmi na celé naší planetě. Proč jen přišel ten zvrat? Proč jsou jen lidé tak zlí?

Dva roky po svatbě se nám narodila dcerka - Esterka. Byla krásná po své matce. Jen oči měla tmavě hnědé, po mně. Byl jsem pyšný otec a jsem dodnes. Ester také celá zářila. Zdálo se, že naše štěstí bude trvat věčně, tak jako naše krásná, hluboká láska.

Přišly ale časy, které měly vše zničit. Začali jsme to cítit i my, ale starosti jsme si nepřipouštěli. Jak jsme byli bláhoví. Nastala doba inkvizice. Jaký to strašný název a jaká to hrozná doba. Tolik lidí, nevinných lidí, bylo mučeno a zabito, upáleno. Jen pro závist druhých, pro pomluvy. Proč tolik nenávisti? Čeho se lidé tak báli? Pár bylinkářek? Hezké tváře? Toho, že někdo může být šťastnější než druhý?

Dodnes to nedovedu pochopit a dodnes tím trpím.
Ester byla obviněna z čarodějnictví. Snad proto, že jsme byli šťastnější než jiní, snad pro její krásnou tvář, snad pro sušené rostlinky, co nám provoňovaly domov a zpestřovaly chuť jídla nebo proto, že se malá Esterka narodila o půlnoci... Chtěl jsem trpět místo ní, chtěl jsem jí toho ušetřit. Hlavně jsem jí nechtěl ztratit. Vždyť nic zlého nidky neudělala. Nikomu vlas na hlavě nezkřivila, na nikoho se zle nepodívala.. A přesto..

Když jí přivázali k hranici, na které měla shořet, museli mě držet, abych se za ní nerozběhl do plamenů. Přes slzy a ten mučivý pocit v sobě jsem naposledy vzhlédl ke své krásné ženě, byla už však natolik pohlcena plameny, že jsem ji neviděl. Co jsem však spatřil, mi vzalo dech a vrátilo naději. V momentě, kdy jsem vzhlédl, jsem spatřil nad plameny vznášet se oblak bílého kouře, z kterého vystoupil obrys tváře mé milované. Usmívala se a má rozbouřená duše, ten velký smutek ve mně se uklidňoval. Ta tvář z dýmu a kouře mi dávala poselství. Zprávu o tom, že nemám zoufat, že se shledáme.

"Tatínku, ty už zase vzpomínáš na maminku, viď. Nebuď smutný, však se zase jednou všichni najdeme. Určitě se na nás odněkud dívá a žehná nám svou milující duší." Slova mé malé Esterky jako by opakovala to poseltví mé okouzlující lásky. Tak si tu malou chytroušku posadím na klín a společně se díváme do vyhasínajích uhlíků v krbu. Těšíme se z přítomnosti, nezapomínajíce na minulost, ale také hledíce vstříc budoucnosti.