Hluchota... je snad překážkou?

„Krávo, krávo…“ odezírala jsem ze rtů jakési holce na hřišti. Ačkoliv většina lidí ze sídliště, tím pádem i z hřiště věděla, že neumím odezírat a domluvím se pouze znakovou řečí, tohle jsem dokázala přečíst z jejich úst úplně bez chybičky. Sklopila jsem od ní zrak. Oči se mi zalily slzami.
Jsou to sotva tři roky, co jsem měla nehodu a přišla jsem o sluch. Jen Bohu můžu poděkovat, že žiji a mohu se docela dobře pohybovat. Avšak přes tvář se mi line ošklivá jizva, která, když je mi zima, docela nepěkně zfialoví. A sluch. Nic neslyším. Občas se mi zdá, jako bych slyšela nějaké volání, otočím se, otevřu oči a zjistím, že ležím jen ve svém pokoji, že to byl jen sen.
Ani nevím, jak dlouho jsem plakala, ale když jsem zvedla hlavu, stála nade mnou máma a všechna děcka byla dávno pryč. Zajímavé. Mámy se bojí, ale křičet na mě ošklivá slova, to se jim líbí. Máma tomu říká zbabělost.
Na hřiště sice nechodím moc ráda, ale nikde jinde sama být nemůžu, protože tady ve městě jezdí samá auta a já se ještě nenaučila ovládat se natolik, abych slyšela, kde co jede.
„Lindo?“ ukazovala mé jméno máma pomocí rukou. „Ano?“ snažila jsem se říci normálně. „Zítra půjdeme na terapii s ostatními neslyšícími dětmi, ano?“ ukazovala máma. Svět se se mnou zatočil. Najednou jsem nevěděla, zda se smát či plakat. Ovládla mě nejistota. Ti ostatní lidé sice neslyší, ale co když ovládají lépe znakovou řeč? Co když jim nebudu rozumět? Co když se mi budou taky smát kvůli mé jizvě? Najednou jsem si kladla tolik otázek, že jsem se znovu rozplakala, máma mě hladila, avšak nevěděla jsem, co mi ukazuje, co mi říká, protože jsem měla oči sklopené a zalité slzami. Nebýt mámy, myslím, že bych to tu nezvládala vůbec. Táta je sice taky v pohodě, ale protože máma nemůže pracovat, musí se věnovat mně, je táta doma jen sem tam za měsíc.
Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Celou noc jsem přemýšlela, co mě čeká na terapii a usnula jsem jen na pár hodin. Do kalhot a trika jsem se dostávala jen s velkou nechutí. Moje představivost mě totiž zavedla až k věcem, jakože mě tam budou bít, smát se mi… Snídani jsem nechala ležet na stole, vypila jsem jen trochu vody. Máma se na mě podívala ustaraným pohledem a jako pokaždé, když viděla, že jsem nešťastná, pohladila mě a políbila do vlasů. Potom jsme sjely výtahem dolů a nasedly do auta. Máma si zapnula rádio. Teď bych klidně poslouchala i dechovky, operu, cokoliv, dala bych vše za to slyšet na pár vteřin jakýkoliv zvuk.
Místo toho jsem sledovala malé digitální hodiny a počítala minuty, jak dlouho jedeme. Za dvacet minut jsme byly na místě. Byl to takový menší domeček, mamka říkala, že to má soukromě postavené nějaká paní přímo pro tyto účely. Že její syn je hluchý od narození a proto se začala věnovat těmto terapiím. Trošku jsem získala důvěru. Než jsme vstoupily, nadechla jsem se třikrát zhluboka. Cítila jsem, jak se mi klepou kolena, potí se mi ruce. Rozklepaně jsem ukázala gesto na pozdrav. Bylo tu asi pět neslyšících lidí. Čtyři kluci a jedna holka. Já jsem byla šestý člověk. Paní nás usadila do kruhu a my jsme se nejdříve měli představit. Máma tam už nebyla, šla někam na kávu s kamarádkou. Sice jsem o tom nevěděla, že se někam ještě chystá, z počátku jsem byla hodně nejistá, ale po chvilce jsem zjistila, že to tam je naprosto v pohodě. A tak jsem tam strávila pár hodin. Občas jsem některým znakům nerozuměla, takže mi to museli opakovat pomaleji. Za poslední tři roky to byl snad nejkrásnější den, který jsem zažila. Jaká byla radost, když jsem se dozvěděla, že na takovou terapii budu chodit dvakrát týdně. Moc ti děkuji, maminko!

Už je to skoro pět let od první terapie. Dnes, co by 22letá dívka, mohu říci, že pokud si najdete lidi sobě rovné, kteří vás dokážou pochopit a pomoct vám, dá se každý problém zvládnout. Dnes už vím, že člověk nikdy nemá ztrácet naději. Díky mámě jsem našla všechno – manžela, co by syna paní terapeutky, s ním i lásku a štěstí, pořídili jsme si vlastní byt a pod srdcem nosím už osm měsíců naše miminko…