NIČÍ MĚ SEKTA

My lidé se stále za něčím honíme. A ani pořádně nevíme, má-li to vlastně smysl. Neustále si musíme dokazovat své klady a to, jak jsme pro druhé důležití. Bohužel svou ješitností někdy nevěnujeme pozornost těm, kteří ji potřebují…….
……“Dceři Barboře je 17 let. Má spoustu přátel a dobrý prospěch na gymnáziu. S její osobou si nelámu hlavu, je svá již odmalička. Já si díky tomu, jak je samostatná, alespoň stíhám vyřizovat důležitější věci, než problémy sedmnáctiletého děvčete. Pracuji ve společnosti Carolla a navrhuji reklamní prospekty a nabídky. Jsem zaneprázdněný člověk: práce, kampaně, večírky, vernisáže….
Doma jsem opravdu málokdy. Do našeho pohodlného 4+1 se přijdu tak akorát vyspat. Ale vyhovuje mi to, proč být stále zavřená doma, když se mohu bavit, že!”
Jsem Bí, teda Bára, ale všichni mi tak říkají. Je to má image. Chodím na gympl, ne že by mě bavil, ale máma chtěla, abych šla na vejšku. Tak mě dala na gympl, protože až ho dodělám, bude ze mě leda H…. a na tu vysokou budu muset. Má to vymakaný paní reklamní co? Mám dost volnou výchovu, máma se doma nezdrží. Jednou, bylo mi tak 9, jsem se divila, že je teplá večeře. To bylo poprvé a naposledy, co jsem viděla svou mamču vařit. Když jsem prohlásila něco na smysl: No né u nás se i vaří? Mami ty to umíš? Prostě mi jedna přilítla a já ten připálenej lunchmeet zdlábnout musela. Pokud se zamyslím, jaké je to vyrůstat bez mámy, tak šílené.- Holky se vytahujou s rodičema až na půdu, a já …. já prohlásím něco, typu: No já se s ní moc nevídám, ale je úspěšná. V duchu si však říkám: Já nevím, jaká je. Vidím ji tak 1 do týdne a to ještě, když mám štěstí. Ale nestěžuji si. Alespoň se mi neplete do mých záležitostí………..

…… 15. 5. 2004 jsem potkala na ulici dobře vypadajícího týpka. Tak jsem navázala komunikaci: Nemáš oheň. Dobrý začátek ne? Teda kdyby tu otázku nepokládal nekuřák. Ale on to prokoukl a skončili jsme u kafe ve Felicitě. Začal mi vyprávět o jeho koníčcích a o tom, že musí jít na program. Co to je? Začal mluvit zajímavé řeči, ale člověk musel opravdu pozorně poslouchat, jelikož mluvil až moc učeně….. a poslední slova zněla… A tak jsem vstoupil ke Svědkům Jehovovým. To snad ne, vždyť on je v sektě. Ale na druhou stranu, mohla bych se tam přes něj párkrát propašovat a mít ve škole príma prezentaci a za ní i výhru v soutěži. A pak práce, jako novinařina se mi vždy líbila. Myšlenky, které se ve mně přely, porazila zvědavost. A tak jsem projevila hlasitý zájem.
A tak jsem se 23. 5. Dostala na svůj první program s tím, že půjdu tak na 5 takových a pak s tím seknu. David můj milý průvodce mě na veřejnosti uvítal a tak začal můj vstup. Nevěřím ani slovu, ale sedím ve předu, kvůli diktafonu, který mám schovaný pod bundou na klíně.
Na dalších programech mě nutí, abych prozradila, kde bydlím a vyprávěla o osobním životě. Nechci, ale co mi zbývá. Lžu, až se mi od pusy práší, a tak mám na další dva programy klid. Ten poslední ale už chci ukončit mou docházku s tím, že jsem se rozmyslela a očekávala jsem něco jiného a podobné plané bláboly. Ale ejhle. Ono to není tak snadné. Nikdo mě neodepisuje ze seznamu, ale naopak. Jsou dotěrní.
Bojím se, z dalšího programu mě jeden z těch bláznů sleduje. Oni ví, že na mě vymývání mozků neplatí, ale sledují mě. Ať mě nechají na pokoji. Ty oči, které mě sledují, začínám vidět všude. Najednou se objevily i u mě doma. “Co tu chcete?” “Mám za příkaz tě ochránit před zlem nevěřících v naši věc. Jsi slabá, nemáš na to. Musíš mezi nás. My jsme tvá rodina. Tenhle dům už není tvým domovem. Nemůžeš opustit svou rodinu. Ale můžeš přispět na šírení naší věci.” Při té poslední větě držel v ruce křišťálovou vázu. Jediné, co mi zbylo po babičce. “Ne, běže pryč, už k vám nepatřím.” On odešel, ale smál se. Smál se tak skřípavě, že mě až zamrazilo v zádech. Mám strach a bolí mě hlava. Ta mě teď bolí často. Beru prášky na bolest každý den. Nemám čas na učení, protože po prášcích celý den prospím. A tak se mi zhoršil průměr. Mám velké obavy o mámu, vyhrožují mi, že mi něco udělají a i mé rodině, jestli nepřijdu na další program. Musím to někomu říct. Mámě, musím jí to říct, bojím se nejen o sebe, ale i o ni.
To byl ten nejlepší nápad. Poprvé jsme si řádně promluvily, i když jsem si vyslechla, jak jsem pitomá, což také vím. Pomohla mi a moc. Jeden z jejich známých je v této sektě a ten mi zařídil odstup. Už mě nikdo nepronásledoval. Ty oči zmizely. Můj průměr šel zase nahoru a s mamkou si najednou rozumíme. Ničila mě sekta, ale pomohla mi poznat vlastní matku.