Vzpomínky na chvíle s tebou...

Dlaně měl ztvrdlé prací a přesto jeho pohlazení bylo tak jemné. Při každém doteku to bylo, jako by nad vámi stál anděl, koukal na vás průzračně modrýma očima a vy se cítili v bezpečí. Tak takový byl on, můj dědeček.
Máma, co by učitelka v mateřské škole, pracovala na směny. Nejraději jsem měla a mám její odpolední směnu, která začíná v 9:30 ráno. Teď ji mám ráda především z toho důvodu, že ráno můžu vstávat před půl osmou, ale nejvíc jsem tuto směnu měla ráda, když jsem - co by dítě školkou povinné – mohla ráno trávit u babičky a u dědečka. Jo, to byly časy…
Ačkoliv od té doby, co jsem ráno co ráno přebývala u babičky a dědečka, uplynulo víc než deset let, v paměti si je dokážu vybavit do dneška. U babičky a dědečka byla ta atmosféra klidu a pohody. Prostě domácí štěstí. I když babička byla a neustále je rázná žena, zatímco děda zůstal do dneška klidným staříkem. Jak už to u malých dětí bývá, oblíbí si spíš asi ty lidi, kteří jsou jim milejší, prostě ty osoby, které jsou samé ťuťuťu a ňuňuňu. Takže dědeček, ale babičku nesmím zavrhnout, protože tu jsem měla taky moc ráda, hlavně z toho důvodu, že to byla první osoba, která měla tu čest mi vytrhnout můj první zub a taky proto, že vaří tu nejskvělejší zeleninovou polévku, jakou jsem kdy jedla.
Dědeček byl snad od narození historik. Věděl vše o městě, ve kterém s babičkou doteď bydlí. Hrával na housle, chodil hrát karty, psal básně, povídky, písně… A každý den se staral o své králíky na zahradě. Pamatuji si, že všichni nově narození černí králíčci byli vždycky tak nějak „moji“. Dědeček je bral do rukou s velkou láskou a i králičí maminky se o svá mláďata nebála. Z dědy sálala láska.
Nejraději jsem měla letní čas, kdy mamka spěchala rychle od babičky do práce, ale já jsem jen nahodila smutný výraz a prosila, ať můžu u prarodičů ještě zůstat. „No dobře, ale běda, jak budeš babičku s dědečkem zlobit!“ pohrozila jen tak „na oko“ mamča a odešla. Pak už stačilo zahrát smutný pohled na babičku, aby uvařila zeleninovou polívečku a šlo se na věc. Nejdříve jsem si oblekla staré tepláky po mamce, obula si holínky a společně s dědečkem jsme vyrazili krmit králíky. Nejraději jsem měla, když děda nabral seno na vozík a na vrcholku té kupky sena jsem si „trůnila“ já a děda mě vezl až před králíkárny. Někdy si dělal srandu a popadl mě, chtěl mě vecpat do králíkárny se slovy, že jsem se v tom seně vyválela tak, že úplně splývám. Na zahrádce jsme strávili tolik času a když měl děda hodně práce, vytáhla z kůlničky starý kočárek, nejspíš taky po mámě, panenku jsem v té době neměla u babičky, nebo vlastně jedna by se našla, ale to byla taková malinká černoška a já, když jsem ji viděla, tak jsem se tak strašně bála, že jsem se z toho i rozbrečela. Tak to děda vyřešil jednoduše, vzal PET-láhev a já ji měla místo panenky. Jo, kdysi jsme nebyli tak rozmazlení jako dnešní děti, doma se dřelo i na blbou panenku Barbie, která stála 35 Kč. Jak směšná cena pro dnešní svět. No, ale jak vidíte, dětská představivost nezná meze a moje panenka/láhev byla jedna z nejoblíbenějších hraček. Potom nás babička volala na oběd. No a po obědě? Jako každé zdravé dítě jsme s dědečkem lenošili. Ten pocit bezpečí, který se dostával, když jsem spala na jeho hrudi, ten mi chybí do dneška. Jak už to bývá, každý má jednou toho odpočinku dost. A po spánku jsme obvykle s dědečkem vyráželi na „špacír“. Pro ty co nerozumí – procházka. To jsme vytáhli dřevěné hole, jako nějací Valaši a vyšlapovali jsme si to pěkně do lesa…
Jo, to je minulost, ale moc pěkná. Na závěr chci jen říci, že tato vzpomínková povídka je věnována mému dědečkovi. Je sepsána proto, aby se nikdy nezapomnělo na krásné chvíle prožité s ním. Dneska je děda upoután po mozkové mrtvici na invalidní vozík. Nemluví, nehýbe se… V jedné vteřině se vám dokáže změnit život a teď už nás vážou jen vzpomínky a já mu mohu předávat jen lásku, kterou on dával mně, když jsem byla malá. Dědečku, miluji tě ze všech osob na celém světě nejvíce! Tvá vnučka…