Pohádková víla

„Míšo?!“
Nic.
„Míšo?!“
„No?“ ozvala se otráveně dotazovaná.
„Spíš?“
„Jo.“
„Aha,“ na chvíli bylo ticho, ale pak se dětský hlásek ozval znovu. „A myslíš, že až se vzbudíš, mohla bys mi ještě jednou vyprávět tu pohádku?“
Dívka chvíli neměla daleko k tomu, aby se rozesmála. Copak bylo možné zlobit se na nejroztomilejší dítě na světě?
„A nemyslíš, princezno, že bys měla spát?“
„Když ono to nejde…“
„No jo, to vyprávěj strašákům v poli. Hezky zavři oči a spi, žádná pohádka nebude!“
„Ale když ty to umíš tak hezky!“ na chvíli se odmlčela. „A Míšo, co je to ten strašák?“
Teď už to nevydržela a naplno se rozesmála. Byla jako přílivová vlna bezprostřední radosti. Dokázala by vnést dobrou náladu úplně kamkoli…

Už zase pršelo. Byla z toho celá otrávená. Míša slíbila, že když bude hezky, přijde a vezme ji na hřiště, jenže ono hezky nebylo. Lilo. Maminka řekla, že jako z konve. Ale Míša by to řekla úplně jinak. Míša by i z otravného deště dokázala udělat něco krásného. Ona to uměla. Nejspíš by jí povídala o dešťových kapkách, které padají z oblohy, aby se mohly podívat na zem a pak se zase vrátit zpátky mezi mraky, aby všem v nebi řekly, jak to na zemi vypadá.

Dětské ručky zkušeně stavěly pískovou věž. Rozzářené oči prozrazovaly, že děvčátko je dokonale šťastné. Pak ale nakrčila čelíčko a obrátila se přes rameno na svou dospělou kamarádku, která byla někdy větším dítětem než všechna dítka na hřišti.
„Míšo! Ty mi vůbec nepomáháš! Slíbila jsi mi, že spolu postavíme obrovitánský hrad!“ čertila se holčička a mávala přitom žlutou plastikovou lopatkou tak, že písek z ní létal na všechny strany.
„To není pravda!“ obhajovala se Michaela. „Já jen přemýšlím nad tím, kdo v tom hradě bude bydlet!“
Dívenka se chápavě usmála, zamumlala: „Aha,“ a vrátila se zpět ke svému hradu. Po chvíli se však otočila zpátky a zeptala se na otázku, která ji pálila na jazyku: „A nemohla by tam bydlet taková víla jako ty?“
Michaela se usmála. „To tedy nemohla. Vždyť víly přece bydlí v lese.“
„Tak já sem nasadím kytičky. To bude skoro jako v lese!“
„Já si spíš myslím, že se sem nastěhuje nějaký skřítek. Podívej, třeba nějaký vyleze zpod tamtoho kamene,“ ukázala na veliký stříbřitý kámen, „vypadá kouzelně, nemyslíš?“
„Hm, asi máš pravdu,“ přikývla zamyšleně. Chvíli se bavila tím, že kolem své hroudy písku, která pro ni byla kouzelným hradem pro skřítky z jedné z Míšiných pohádek, skládala maličké kamínky a prstíkem do něj kreslila okna a dveře.
„A Míšo, kde vlastně bydlíš ty?!“
Míša na chvíli zaváhala, ale pak vstala a klekla si k holčičce do písku.
„Já? Já bydlím tady,“ usmála se a zaťukala jí na čelo.
Dívenka se na ni zamyšleně podívala. „To nechápu!“ řekla po chvíli. Už poněkolikáté se dnes rozesmála. „To nevadí, hvězdičko!“

„Proč brečíš?“
„Maminka mi nevěří!“
„A co ti nevěří? Provedla jsi něco?!
„Ne!“ popotáhla, „říká, že si vymýšlím!“
„A vymýšlíš?“
„Ne!“
„A tak proč ti to říkala?“
„Protože jsem jí povídala o tobě a ona mi řekla, že jsem si tě vymyslela! Říkala, že nejsi a že neexistuješ! Říkala, že víly nejsou!“
„A ty v ně věříš?“
Velké upřímné oči se na ni podívaly a ona i přes hlubokou tmu spatřila, jak moc je přesvědčená o jejich existenci.
„No tak vidíš! Dokud budeš věřit, tak tu budou. A budu tady i já!“ Cítila, jak se holčička usmívá. „Tak, ale teď už spi!“
„A řekneš mi pohádku?“
„A jakou bys chtěla?“
…

„Míšo?“ zkusila, i když stejně předem věděla, jak to dopadne. Během let už to zkoušela tolikrát, ale ona nikdy nepřišla. Přestala být malá a přestávala věřit. Na víly, na skřítky i na země plné kouzel a zakletých princezen.
„Míšo?“ pokusila se znovu. Ale stejně to nemělo cenu. Začínala být pomalu zoufalá, ale stejně si za to, že ji ztratila, může sama. Jenže pak…
„Míšo!“