Splněný sen

‘Všude, po celičké louce, se ozýval její zvonivý smích. Smích radosti. Bylo letní odpoledne, slunce pálilo, kytky kvetly, ptáčkové zpívali. Srdce hřála. „Agnes, chytej!“ mrskla po mně míčem sestra. Strefila se však do motýla. Ten jemně dopadl do trávy. Obě jsme se k němu rozběhly, zatímco míč se někam zakutálel. „Podívej, Bolčo, tady je, vidíš ho?“ sestra ho vzala do ruky. Náznakem udělala gesto, jako že mu pofoukává rány, natáhla dlaň ke Slunci a motýlek odletěl. Zase ten radostný smích. Dělaly jsme kotrmelce po celé louce…‘ Tak tohle byl sen, který se mi zdál na začátku loňských letních prázdnin. Sen o ztracené sestře.
Uplynulo jedenáct let a já o ni slyšela jen občas. Když jí bylo 16 let, utekla z domova. Nikdo netušil kam. Tehdy mi byly 4 roky. Nezajímala jsem se o ni. Už jen proto, že měla jinou matku. Společného jsme měli jen otce. Moc jsem se na ni nepamatovala. Teda ne tak přesně, nepamatovala jsem si její činy, ale zřetelně jsem si pamatovala její tvář. Tmavé hnědé oči, plné jiskřiček, a tmavě hnědé husté dlouhé vlasy. Má sestra.
Ten sen byl tak živý. Přehrávala jsem si ho v hlavě pořád dokola. Rozplakalo mě to. Vrátila se ke mně snem. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. Bohuslava. Moje sestra. V duchu jsem o ní snila, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby tu byla se mnou. Nevědomky jsem z ní udělala mého imaginárního přítele. Celé prázdniny mě provázela na každičkém kroku, byla mou představou, mou radostí, mým štěstím. Ráno jsem se s ní probouzela, večer jsem s ní usínala.
Jednou jsem se svou kamarádkou stanovala. Zamyslela jsem se, jaké by to bylo stanovat se svou sestrou. „Agnesko, slyšíš mě?“ drkla do mě Andrea. „Cos říkala?“ koukla jsem na ni. „O čem sníš?“ zeptala se. „Víš, měla jsem sen, o mé sestře. Víš, o té, co jsem ti říkala, že kdysi utekla a od té doby občas napíše dopis své mámě. Teď prý bydlí v Praze. Já se od té doby nemůžu zbavit myšlenky, že je tu se mnou.“ Vyzpovídala jsem se. Andy tomu asi dost dobře nerozuměla, tak se jen pousmála.
Konec prázdnin se nezkrotně blížil. Byl tu poslední den. „My máme nový počítač?“ ptala jsem se otce, který od rána instaloval programy do nového PC. „Ne, ale Bohunka je u tety Líby a potom ji vezu do Prahy. Chceš jet s námi?“ Ta slova, která vyslovil, bylo to jako sen. Matka byla v práci, takže nebránilo nic v tom odjet.
„Ahoj Bohunko!“ padly jsme si kolem krku. „Teeeda, ty jsi ale vyrostla!“ hodnotila mě sestra. „Jo jo, to víš, jsem pořád ve vývinu.“ Vysvětlovala jsem. Ale nemohla jsem si nevšimnout jizviček na jejich rukou, obyčejného oblečení a jejího utrápeného výrazu. Společně jsme nasedly do auta. Celou dobu jsme si toho měly tolik co říct. Byla jako já, milovnice psů. Za těch pár hodin cesty jsem zjistila, kolik toho máme společného.
Praha byla krásná. Karlův most, no nádhera. Rozplývala jsem se blahem. Procházet se se sestrou noční Prahou, to bylo skoro krásnější než sen o letní louce. Ukázala nám veterinární ambulanci, kde pracuje. Potom jsme se rozloučily. V autě při cestě zpět domů mi to nedalo, musela jsem se otce zeptat, proč sestra utekla. „No, ona byla často nemocná, nezvládala gympl, potom se chytila špatné party a začala brát drogy. Jednoho dne se přišla její učitelka zeptat, proč nechodí do školy. Bohunka vyskočila z okna, utíkala pryč, nasedla do cizího auta a od té doby o ní nikdo nic nevěděl. Až když měla 18, napsala, že je v pořádku…“ potom se odmlčel. Tehdy to pro něj musela být velká rána. Najednou se můj ideál, můj vzor, můj imaginární přítel rozplynul. Ta holka byla troska, nemůžu si z ní brát příklad, spíše výstrahu!
S trochou smutku, že mé představy byly klamné, jsem dojela domů. Neexistující imaginární přítel odešel do neznáma. Avšak u srdce mě hřálo, že jsem si splnila sen - znovu spatřit svou sestru. A tohle už mi nikdo nikdy nevezme…