D-D-Don´t shoot.

Složil řízu do skříně a dobře ji zamkl. Pečlivě složil bílý hábit a položil ho na dubový stůl pokrytý zlatě vyšívanou dečkou. Udělal pár kroků k polici prožrané červotoči a natřené hnědou barvou. Oknem dopadalo do sakristie světlo, které se odráželo od použitého laku. Hladilo jeho hnědé, stříbrem protkané vlasy. Sundal si z
nosu brýle v kostěné obroučce a položil je na tlustou knihu v černé vazbě. Sfoukl svíčku. Byla silná, lojová a zbývala jí ještě polovina. Upravil květy ležící pod vyřezávanou ikonou Pany Marie. Držela v náručí malého Ježíše. Přežehnal se a zajel si prstem za kolárek. Začínalo mu být horko. Silně se zpotil na bohoslužbě za místního starostu, který skonal předevčírem. Slunce mělo sílu jako v létě, přestože podzim už převzal vládu. Za celou dobu, co tady sloužil Bohu, nebylo tak teplo. Oblékl si černé sako a upravil si stříbrný křížek v levé klopě. Zhluboka se nadechl. Do nosu ho zaštípal známý pach kadidla, který ještě čpěl v chrámové lodi. Na zdi se rozsvítilo bílé světýlko s indexem jedna. Povzdechl si, zvedl knihu v kožené vazbě, nasadil si brýle a vešel do kostela. Chrámová loď působila majestátně. Někde vysoko se spojovala klenba s nebesy a okna zdobená biblickými motivy sem pouštěla sluneční paprsky. Kolem hlavního oltáře ležel pruh červeného koberce. Upravil na něm skrčený záhyb ubrusu, květiny a znovu se pokřižoval. Se zalíbením hleděl do tváří baculatých andělíčků, kteří spínali ruce k nebi. Povzdechl si a sjel zrakem na vyřezávané lavice z dubového dřeva. Naproti na kůru se leskly mosazné píšťaly varhan. Bylo jich dvě stě dvacet. Pravé baroko. Zamířil ke zpovědnici stojící nejblíže ke vchodu, pootevřel ji a vstoupil dovnitř. Usadil se na měkké podložce a otevřel zpovědní okénko chráněné dřevěnou mříží. Podíval se na osobu sedící naproti němu a ztuhl.
Foukalo. Vítr mu cuchal vlasy a narážel do drsné, pohublé tváře. Měl ruce v kapsách a šel středem ulice. Neohlížel se vpravo ani vlevo jako někdo, kdo si je naprosto jist tím, kam jde a proč. Prsty mu spálil oharek cigarety a tak ho zahodil do nejbližšího kanálu. Zastavil se na rohu ulice a počkal, až naskočí zelená. Pohyboval se sebejistě, ale zkušený pozorovatel by poznal v jeho pohybech strach. Strach, který ho ovládal celého, od hlavy až po palce na nohou a neznatelně jím třásl jako v zimnici. Čím déle kráčel, tím více se jeho kroky stávaly váhavými a nakonec se zastavil. Bojoval s pokušením otočit se a utéct jako malý kluk před výpraskem. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy a odbočil na cestičku mezi trávníkem. Procházel parkem, nevnímal vůni spadaného listí ani zpěv ptáků. Před očima scéna jako vystřižená z filmu, donekonečna se opakující smyčka. Znovu viděl její tvář, její úlek, její bolest, cítil pach její krve. Znovu prožíval mučivou nenávist, která ho spalovala a která mu přinášela rozkoš. Zajel levou rukou do kapsy saka a otřel si zpocené dlaně o podšívku. V dlani ucítil chladný kov. Usmál se a zabočil ke kostelu. Vstoupil do chrámové lodi, jeho kroky se rozlehly stavbou, trochu se lekl, nakonec ale vstoupil do zpovědnice a zatáhl za sebou rudý závěs. Chvíli se nic nedělo. Potom uslyšel kroky. Naproti němu seděl kněz. Ten samý jako tenkrát. Stalo se to přesně před rokem, ale jemu to připadá jako celá staletí. Stisknul v dlani pažbu a namířil ústím zbraně skrz dřevěnou mřížku přímo mezi oči překvapeného muže.
"Co..co to má znamenat, jste v domě božím," probral se z úleku kněz, ale musel nejprve dvakrát polknout, aby mohl vůbec promluvit.
¨"Možná. Zato ty budeš brzo v domě Satanově!" Odjistil zbraň a položil ukazováček na spoušť.
"To přece nemůžete udělat, znesvětí..."
"To je mi úplně jedno. Jdu vyřídit účet, který máš u mě otevřený." Lehce se usmál
"Ja..jaký účet?" Snažil se mluvit jistě, ale hlas se mu třásl.
"Nedělej, že nevíš." Téměř vykřikl, ale okamžitě přešel do šepotu. "Tak ty teda nevíš."
"Opravdu, je mi to líto, a..ale mo..mohli bychom si o tom popovídat, jsem tady, abych vás vyslechl, milý synu." S psychopaty se přece má mluvit, ukonejšit ho, vzpomněl si na knihu, kterou nedávno četl.
"Na to ti kašlu. Jdu splatit dluh, který u mě máš."
"Já.. nevím, kdo vám ublížil, ale můžeme si o tom pohovořit. Plane ve vás oheň nenávisti, sešel jste z cesty a teď..."
"Zavři klapačku! Já tyhle kecy nebudu poslouchat! Slyšíš?! Strč si je do prdele!" Zakřičel.
"Prosím, prosím, uklidnětě se. Omlouvám se vám. Je mi líto, že jsem vás popudil," pokorně sklonil hlavu.
"Celkem ti to jde, ale mě neoblafneš, vím, co jsi zač!"
"Chápu vaši zlost a..."
"Chápeš? Chápeš?! Víš ty vůbec, o co mi jde? Co po tobě chci?" Hlas se mu zlomil a ruka se zbraní se zachvěla.
"Vidím, že jsi na pokraji sil, pojď a o všem si společně pohovoříme a najdeme nějaké řešení tvého problému."
"Můj problém? To jsi přece ty." Hořce se usmál. Dlaň, ve které držel beretu, ztuhla a kluby zbělely křečovitým sevřením pažby.
"Já? Proč? Co jsem vám provedl, že mě tak nenávidíte? Já jsem jenom služebník boží a..."
"Anita."
"Neznám ji. Nějak ti ublížila?"
"Tys ublížil jí. Nebo si už nevzpomínáš? Desátého května loňského roku? Taky nic?" Sarkasticky se ušklíbl a skousl zuby spodní ret.
"Opravdu ne. Lituji." Sklonil hlavu na prsa.
"Dal jsi ji rozhřešení. Vyšla a tys jí kousek doprovodil a pak... pak se na ni.. na ni vrhli ti chlapi... proč jsi ji nepomohl. Co ti udělala, že jsi ji nepomohl?" Po tváři mu stékala slza.
Zatrnulo v něm. Na ten případ si vzpomněl. Znásilněná a ubodaná. "Ale já nemohl nic dělat, byli dva a..."
"A co? Tak jsi jenom čekal, až ji zabijí? Proč jsi mi nepomohl?"
"Vám?"
"Jo, mně. Já jí šel na pomoc!! Já se s nima rval. Moje jediná láska, moje všechno. Zabil jsi ji!" Jeho slova zněla jako výstřel z pušky. "Žila by, kdybys zavolal pomoc!!"
"Modlil jsem se za ni. Nenesu na tom žádnou vinu."
"Jsi vrahem. Vrahem! Máš na rukou její krev. Už víš, proč jsem tady?"
"To nemůžete, já...já na ni nenesu žádnou vinu. Nic jsem neprovedl!!! Nezabíjejte mě, prosím," začal vzlykat, tvář mu zešedla a rty zbledly.
"Vás? O né, to nemám v úmyslu. Chci jenom, abyste měl před očima po zbytek života její smrt, její bolest, chci aby se lidé začali ptát, proč. Chci, abyste trpěl, jako trpím já. Jděte do pekla, vzal jste mi to nejcennější, co jsem měl!! Nesete vinu za nás, za oba. Slyšíte?! Za oba!!" Vykřikl a v náhlém popudu obrátil zbraň proti sobě. Než kněz stačil něco říct, ozvalo se chrámem hromové zadunění. Ze střechy protějšího domu se zvedlo hejno ptáků a s hlasitým máváním odletělo do nebe. Kněz chvíli nevěřícně hleděl na postavu zhroucenou na vedlejším sedátku a pak jeho zrak zabloudil ke stěně potřísněné krví. Jak tohleto vysvětlí? Vyhekl a pak se tiše sesul k zemi.