Uvnitř pravdy za pravdou

Houpu se na houpačce života, zavěšené za nebe
a vnímám přitom teplou vůni zlatavých plodů, které nápadně připomínají barvu slunce.
Vánek jemně proudící odněkud z věčnosti mého já skrze mé tělo okořeňuje všechny mé smysly.
Pomněnkově modré nebe mi připomíná moji volnou duši a božsky bílé mraky mi připomínají kazy stromu, které přerušují souměrnost letokruhů.

Nepřemýšlím, jen se klidně pousmívám nad tím, co jsem dosud prožil.
Náhle spatřím knihu. Knihu za jejím hledáním bych strávil celý život.
Levituje jen kousek nade mnou….. a já si ji zaujmutě prohlížím.
Jsem napjatý, přestal jsem se houpat a už ani necítím vůni zlatavých plodů.
Nebe však zůstalo beze změny. Mám pocit, jakoby v této knize nebylo sepsáno jen to, co jsem dosud prožil já, ale bylo zde sepsáno i všechno ostatní, co se kdy stalo.
Zdá se mi, jakoby mi sama říkala klidným zapomenutým hlasem „Neotevírej mě, proto tu nejsem.“ Má zvědavost je však silnější a po knize šáhnu. Jsem vyděšen. Do teď nevím, co se stalo, ale jsem si jist, že knihy jsem se ani nedotkl. Nevím, zda kniha byla tak obrovská a byla ode mě vzdálena několik set stop, či tu knihu zrodila má fantazie, anebo zda tu vůbec nějaká kniha byla.

Pak se probudím jako někdo úplně jiný….