Balada o květině

Důvěru si hýčkáme jako rostoucí květinku, okopáváme, staráme se o ni, když přijdou velké deště, starostlivě ji prohlížíme, zda od prudkého lijáku neutrpěla škody.
Leží nám na srdci a nemůžeme kvůli ní spát. A ráno hned jak vstaneme, nezajímá nás nic jiného než to, jak se jí daří. Hledáme nejprve stopy po poškození a když ji shledáme bez újmy, s ulehčením si oddychneme, jako bysme dýchali za tu křehkou nádhernou květinku, která nám tak učarovala, ani nevíme proč.
Začíná kvést do krásy a vonět ještě více a my máme pocit, že hezčí dny jsme nezažili a cítíme se šťastný více než kdy jindy. A vracíme se později a později..
Pozorujeme, jak roste do krásy a pomalu si začínáme zvykat, jak je nádherná a dokonce si připadáme normální žít bez dechu a obdivovat ji a ani si už neuvědomujeme, jaká to pro nás bývala vzácnost..
Náhle ani nevidíme, že pod krásným květem - stonek usychá. Nechceme tomu věnovat pozornost, protože jí přece musí být báječně, když je nám báječně! Ale to byla neomluvitelná chyba!! Přímo osudová! Jak se říká ale co naplat?
Příště strnutí. V očích děs. Děsivé otazníky visí ve vzduchu a nikdo nám nechce říci proč! Slzy se derou do očí, ale i na to už je pozdě. Prostě je to tak. Květinka ta naše milovaná, opatrovaná náhle úplně zmizela z našeho života. Ptáme se proč. Nechceme uvěřit zlému tušení. Pomalu před našima očima uschla ta něha k opatrované květince a my ani nevíme proč?
Zmatek v duši, žal a nepochopení. Proč pozdě člověk vidí to, co možná předtím zanedbal? Je špatné brát krásné věci za samozřejmost, když už to patří k nám?
Obracíme to jak chceme, ale za nic si nechceme dát vinu sobě. Viděli jsme jenom sebe a nezajímali se o pocity druhého. Proto znovu chybujem a uděláme znovu stejnou chybu, kterou si znovu nechceme přiznat...