Ach ty děti

Píše se rok 2032, procházím se po náměstí kolem kostela a najednou, kdo to proti mně nejde. Paní Knedlíčková.
Zastaví se a dáme se do řeči. Po pár slovech, jak si žijem a tak, se stáčí náš rozhovor na zrovna dospívající děti.
A hned si začne stěžovat: „Pane Cibulka, ti moji dva puberťáci jsou úplně příšerní, stále si na ně někdo stěžuje, naposledy zrovna třídní učitelka!“
„Nepovídejte,“ divím se. „To moji kluci jsou úplně v pohodě, občas se sice hádají, ale to dělají i dospělí. Dcerka ta sice celé noci prořve, ale myslím si, že u tříměsíčního batolete je to omluvitelné.“
„Doneslo se mi,“ dí Knedlíčková, „že ti moji spratci kouřejí v lesíku za nádražím, já jim sice kážu jak Hus v kapli Betlémské, ale není to nic platné, dělají to furt.“
„To Vám jistě dělají natruc,“ radím, „zkuste jim třeba jenom domluvit, nebo je nechte být a ono je to přestane bavit.“
„To tak,“ štěkne. „Ještě by zvlčili. A ve škole se vůbec nesnaží, já neříkám, aby měli samé biče, ale to co nosí domů, no strašné. Však také nemají být po kom chytří, já byla natvrdlá jak poleno a manžel jakbysmet.“ Nevěřícně vrtí hlavou.
„V tomhle s Vámi souhlasím, paní Knedlíčková, ti moji to jsou taky lajdáci a nedaj si říct. To je samý ejchuchů a juchuchů a na konci roku potom dohánějí co to jde. Často jim vytýkám, chlapci učte se a oni vždycky jenom odvětí -no jo tati- a píšou dál esemesky.“
„Tak nashledanou, pane Cibulka, já musím letět, manžel už netrpělivě čeká na to pivo. Zase se uvidíme. Dobře se mi s Vámi povídalo.“
„Na shledanou.“