Zrada

V ruce jsem držela koťátko, druhou jsem drbala jeho kočičí mámu. Ten měkký kožíšek, ty rozkošné flíčky na mourovatém tělíčku kočičího miminka. Dala jsem mu polibek na malinkou hlavičku a vrátila ho zpátky k zrzavému bráškovi a stejně zrzavé mámě. Udělalo pár nemotorných krůčků a začalo sát mlíko z cecíků. Užívala jsem si ten pohled. Pohled na zvířecí lásku. Když jsem byla s mou kočkou Edvinkou a jejíma dvěma koťaty, cítila jsem se šťastně a to i přes to, že mi zemřel dědeček. Osoba, kterou jsem milovala ze všech nejvíc. No nic, musela jsem Edvu nechat na pokoji, věnovala jsem jí poslední pohled. Ležela šťastně na hromádce slámy a na ní byla přisátá její dvě miminka. Vyrazila jsem za kamarádkou.
Chvilku jsem čekala dole pod kopcem, na kterém stojí její dům. Ten kopec sice není vysoký, ale za to tajemný, stejně jako dům na něm. Kamarádčin dům je skoro zřícenina, ale je zahalen tajemstvím starých německých obyvatel, kteří tam žili. Stála jsem u ohrady a drbala Lindinu klisničku. Linda vyběhla před dům a stála. Čekala, než k ní dojdu. Jindy mává jako blázen a dneska se zmohla jen na slabé ahoj. „Stalo se něco?“ „Co by se jako mělo stát?!“ odsekla. Zarazila jsem se. Potom jsem seděla u ní v kuchyni a sledovala hokej. Linda zatím umývala nádobí. Znuděně jsem projížděla seznamem v jejím mobilu a potom jsem prozvonila jednoho kluka, který je do ní zamilovaný, ale ona ho nechce. Hokej skončil, Češi vyhráli. Vzaly jsme badmintonové rakety, míček a šly jsme si ven pinkat. „Prozvonila jsem Daniela, hehe…“ řekla jsem jí ze srandy. „Ty pičo, kurvo, co si o sobě myslíš?“ Začala mi nadávat, naprosto nepochopitelně. „Jsi děvka zkurvená!“ nechápavě jsem na ni koukala. O co jí jde? Ještě včera si z něho dělala srandu, on stejně ví, že o něho nemá zájem. Asi deset minut na mě používala ta nejhorší slova, pak vzala najednou kamínky a začala se jimi strefovat do mě. „Lindo! Zklidni se! Co jsem ti udělala… au…“ ptala jsem se, ale kámen mi vletěl do ruky a začala mi téct krev. Linda se koukala strašným pohledem. Sedla si na schody a koukala, jak stírám krev, otírám ji do trávy. Pak se zvedla a mlčky jsme šly vedle sebe. Došly jsme až ke kámošům. Markovi a Filipovi. Filipa jsem dlouhou dobu milovala, i když to nebyl žádný krasavec, za to měl srdíčko na správném místě. „Čauky holky, co vy tu?“ vítali nás kluci. Sedli jsme si na lavičku a povídali si. Nebo spíš Linda si povídala. Filip nereagoval na žádný můj vtípek, jako bych neexistovala. Snažila jsem se rozproudit napjatou atmosféru mezi mnou, Lin a teď už i Filipem, ale zatímco Marek se všemu smál, Linda na všechno měla jen kyselé poznámky a Filip ji v tom podporoval. „No nic, měla bych jít domů, zítra jedu do Ostravy, tak ať mi to naši nezatrhnou kvůli tomu, že se flákám po venku.“ Mrkala na kluky Linda. Kluci se zvedli a doprovázeli nás až domů. „Alice, ty jsi naštvaná, že pořád mlčíš?“ ptal se Filip. „Hm, to sis všiml brzo.“ Odsekla jsem mu. Linda se tlachala o všem možném, nezapomněla mě shazovat přede všemi. „Co jste si udělaly?“ koukl na mě Marek. Málem jsem se rozbrečela. „Myslíš, že je normální, když ti kámoška, které věříš, začne nadávat, že jsi piča a skoro tě ukamenuje, jako bys byla vetřelec v jejím životě?“ pověděla jsem Markovi. Odmlčel se. Odmlčeli jsme se všichni čtyři. Stáli jsme před mým domem. „Nemusím tu být,“ otočila jsem se, sotva zašeptala ahoj a odešla jsem domů. Z okna jsem pozorovala, jak se Filip objímá s Lindou. Jsem navíc, jsem všude navíc. Jen u koček ne, protože Edva nejenom, že dává lásku koťátkům, dává ji i mě, koukne na mě, opře se o mě, nechává se drbat, ráda se mazlí. Vím, že jen jí můžu věřit…