Utrpení dobrého blázna

Utrpení dobrého blázna

,,Kde je Jana?‘‘ zeptala jsem se nervózně Jasmíny a Kláry. ,,Nevim,‘‘ řekly bez zájmu a dál se věnovaly balení marihuany. ,,No skvělý, hlavně když se můžeš na lidi spolehnout,‘‘ odsekla jsem nabroušeně. ,,A Matěj?‘‘ dodala jsem. ,,Nevim sakra, copak jsem jejich chůva?‘‘ štěkla Klára a olízla papírek. Vyšla jsem před nádraží a začala vyhlížet ostatní. Nikde nikdo, jen pár bezdomovců utvořilo hlouček kolem flašky rumu. Fajn, máme čas, řekla jsem si a pro jistotu zkontrolovala hodinky. ,,A hergot!‘‘ vykřikla jsem a běžela zpátky k holkám. Naštěstí tam s nimi už stál aspoň Matěj. Jen tak napůl jsem ho pozdravila a začala nadávat. ,,Jede nám to za sedm minut a Jana tu ještě není!‘‘ ,,Tak pojedeme bez ní, no...‘‘ odpověděl mi ještě v polospánku Matěj. Pokrčila jsem rameny. ,,Dobře, jdu koupit lístky,‘‘ rezignovala jsem a pomalým krokem se šourala k okýnku s nápisem PRODEJ JÍZDENEK. Vyšli jsme na perón a Jasmína mi vítězoslavně ukázale dokonale ubaleného špeka. ,,Hmmm...‘‘ zabručela jsem bez zájmu a dál se rozhlížela, jestli někde neuvidím Janu. Nic.
Po kolejích zaskřípal přijíždějící vlak a my se vydali hledat volné kupé. Měli jsme štěstí, vlak byl poloprázdný a všude byla spousta volného místa. Usadili jsme se a holky si zapálily trávu. ,,Hnusnej smrad!‘‘ řekla jsem přidušeně a snažila jsem se zbytek cesty prospat. V půl hodinových intervalech jsem vždy znovu a znovu cítila stejný zápach. Začínalo mi to být pomalu jedno...
Po dvou hodinách nudné cesty vlakem jsem zahlédla obrysy Prahy. ,,Jsme tady,‘‘ řekla jsem a Klára s Jasmínou rychle dokouřily posledního jointa. Vystoupili jsme z vlaku a šli rovnou na tramvaj. Bez jízdenky, bez toho, abychom věděli, kam vůbec jedeme. Měli jsme štěstí, tramvaj jela rovnou na Malostranské náměstí. ,,Kam zajdeme,co?‘‘ zeptal se Matěj. ,,Já mám hlad, takže do Mekáče!‘‘ oznámila nám Klára a rázným krokem si to namířila k nejbližšímu fast foodu. ,,Tak tam já nevkročím!‘‘ prohlásila jsem rozhodně a začala fotit nádhernou barokní stavbu. Byla jsem naprosto okouzlena úžasnou výzdobou barokního kostela. Kláru mezitím okouzlovaly hranolky, Jasmínu zaměstnávalo hledání nejbližších veřejných záchodků a Matěj si prohlížel nějaké výlohy s nevkusnými kýči pro turisty. Každý se zkrátka bavil po svém. Jen mi vrtalo hlavou, jak si tak rozdílní lidé, jako my čtyři, můžou tak bezvadně rozumět.
Když jsem se probrala z uměleckého tranzu, všichni už na mě čekali. ,,Půjdeme za Johnem, jo?‘‘ navrhla jsem. Zůstali na mě koukat. ,,Za kým?‘‘ zeptala se Jasmína, a Klára na Matěje vrhla nedůvěřivý pohled. ,,Vy jste nikdy neslyšeli o Zdi Johna Lennona na Kampě?‘‘ nevěřila jsem zase pro změnu já jim. Začali souhlasně pokyvovat. ,,Bude tam na mě čekat kamarádka, se kterou jsem se poznala přes internet...‘‘
U Zdi ale nikdo nečekal. Vyndala jsem tedy z kapsy telefon a napsala Margaretě, aby sebou pohnula. Okamžitě mi došla odpověď, že je bohužel nemocná a musí být doma. Po chvíli přišla druhá zpráva, v níž byla její adresa a pozvání na vodní dýmku. Všichni byli pro a tak jsme se po nekonečném hledání v mapě a bloudění pražskými uličkami ocitli před Margaretinými dveřmi. Byla jsem zvědavá, jak bude vypadat, ale skutečnost mě víc než zaskočila.
Zjevilo se přede mnou stvoření asi metr a půl velké (nebo spíše malé?), v modré sametové sukni, huňatém hnědém svetru, s neskutečným množstvím korálků na rukou i nohou a konečně - s cikánským šátkem na hlavě, pod nímž se skrývaly peroxidové vlasy ostříhané na ježka. Slečna se na nás zářivě usmála a všechny přítomné uzemnila hned první větou: ,,Bohužel, ale hašiš došel,‘‘ oznámila nám zklamaně. Jasmína s Klárou z ní byly neskutečně nadšené! Moje a Matějovo nadšení bylo už o něco menší. Největší šok byl ale teprve před námi.

Dveře do Margaretina pokoje byly celkem nenápadné, dřevěné, natřené na bílo, ale za nimi... pro někoho ráj, pro druhého obraz zkázy. Vešli jsme do místnosti široké asi metr a půl a široké sotva tři. Stěny byly pomalované zvířaty, lidmi, psychadelickými výjevy a dokonce i nějakým hobitím písmem. Nevycházeli jsme z údivu, ale naše slušné vychování nám nedovolovalo se nějak vyjadřovat. Pohled na podlahu byl také více než zajímavý. Kam jste se podívali, ležel nějaký nedopalek, láhev od vína, mrtvá myš, přetržená kazeta, ponožka, kniha... už ani nevím, co dalšího.
Margareta nás usadila a pustila The Doors. Začala se svíjet v neskutečných křečích, a když s tím skončila, vysvětlila nám, že The Doors zbožňuje tak moc, že se z nich asi jednou zblázní. V duchu jsem si pomyslela, že Doors ji do takového stavu asi dostali jen velmi těžko. Jasmína s Klárou Margaretě nabídly jointa a ona s rozzářenýma očima nabídku přijala. Pak teprve přišla do té správné nálady. Začala nám vyprávět o svých zážitcích, o víře ve skřítky a v bytosti jim podobné, o nočních návštěvách hřbitova, o svém prvním tripu, vyznávání promiskuity, o náladách, co se mění častěji než čeští ministři, o přátelích z komunity... Zdála se být šťastná. Přestože mluvila s určitou křivdou v hlase, mohli jsme jí všichni závidět. Její duše byla svobodná, létala a vznášela se nad námi jako anděl spásy. Žila ve svém vysněném světě, kde bylo místo pro všechny dobré lidi a jejich špatné vlastnosti. Neustále hledala vlastní cestu, která však ztratila cíl mnohem dříve, než ji kdy vůbec Margareta začala hledat. Byla trochu jako dítě. Malé, šťastné dítě, co si neuvědomuje následky svých činů, co žije jen dneškem a chce i to, co nemůže mít. Byla šťastná a já jí to záviděla.
Občas jsme si ještě psaly, zdála se být stále tak dobře naladěná jako tehdy. Před týdnem se mi však na obrazovce objevil text, po jehož přečtení mi vytryskly do očí slzy. Psala mi: Jednou za týden mě políbí, jednou za tři dny pomiluje a jinak je pořád opilej jak dobytek! Odešla jsem kvůli němu z domova, vzdala se své promiskuity, snů, ideí... a co teď? Odejít? Ale já ho miluju! Tak čekám. Na spasení, nebo snad na smrt... Bože, jak jen tohle skončí?!
Nevěděla jsem, co odepsat. Co utěší dívku zamilovanou do někoho, kdo jí nesahá ani po kotníky? Neznám ho, ale vím, že ho nenávidím. Nenávidím ho za to, že zničil tak dobrému, čistému a milému stvoření všechny sny a iluze, které si dokázala v této odporné době tak dlouho zachovat. Někdy je ale důležitější zdravý rozum, který by nás nasměroval správným směrem.
Tak tedy konečně odepisuji: Margareto, probuď se ze svého krásného snu, jinak se záhy změní v neuvěřitelně odpornou noční můru, z níž se už vzbudit nelze. Mám tě ráda a věřím, že se rozhodneš správně.