Autobus pro tonoucího

Držíce plastové madlo, připevněné na sedadle před sebou, myslíce na život, rozplakal se...
Vzpomněl si na nemocnou matku i na přání odeslané k nebi. Tento muž miloval sebelítost, miloval lítost, směřující k celému světu a rád se utápěl v slzách. Jízda v přepychovém autobuse mu opět zadala téma k chmurným myšlenkám. "PROČ je pouze mou výsadou sedět na měkké sedačce?" Ostatní cestující (sedíce též) jako by neviděl, ptal se sám sebe.. Viděl, co přál si vidět, věděl, o čemž rád by se dozvěděl. Zajímaly jej toulky bezdomovců nočními městy, chtěl pochopit, jak se cítí chudí a bezmocní. Měl také další zvláštní koníček (mimo počítaní vlastních slz, co v dobrém byly prolity za zlo křivd a křivdu pravd) - a sice závist. Nenáviděl majitele všech těch nablejskanejch Mercedesů a jiných luxusních aut, nenáviděl úspěšné lidi. Nezajímalo ho, že mnozí svůj majetek získali tvrdou prací. Na místo tak zbytečných úvah, rád svou závist přiživoval. Laskal ji a hýčkal, konějšil a opečovával - jako květinku, jejíž hlína v květináči dávno vyschla, květinku, co do rána se proměnila v bodlák.
Den za okny vystřídala noc. Kdesi v dálce zůstala celá Praha i se všemi těmi chudáky. Nevadí, doma na něho čeká další - maminka s rakovinou.. Moc knih prostudoval, aby zjistil, jak zákeřná je nemoc. Jenže zřejmě si ucpal uši ve chvíli, kdy hlásili ve zprávách, že rakovinou trpí téměř každý třetí Čech. Kruté statistiky? Možná... Mohl by teď litovat 1/3 obyvatel našeho malinkatého státečku.
Až zaspí vzácnou informaci o novém léku na tuto nemoc (mohl by se objevit v r. 2015 - třeba), pro všechen svůj žal, pro všechny své slzy z toho žalu prolité, nebude mamince schopen pomoci, poradit a teprve ne celému světu, ba ani lidstvu na této planetě.