Jednoduchá

Před 6 lety se objevil chlapec v jejím životě. Nějak extra zvlášť se jí nezamlouval. Byl malý, hubený, ušatý, černý... Možná proto mu nevěnovala pozornost, jíž se ten drzoun snažil zmocnit. A tak jej ignorovala. Nadbíhal dívce ale dál. Všude kde se dalo. Myslela tedy, že by si s ním mohla zahrát hru. Byla mladá a odvážná.. Navazování kontaktů jí nedělalo pražádné problémy. Tedy občas s ním prohodila pár slov. Na jeho laškovné signály reagovala kladně. Psali si psaníčka a ta pak házeli navzájem do svých skříněk (s oblečením). Vždyť to byly ještě děti. Naivní, hloupoučké, bezstarostné - možná. Ta hra se jí začínala líbit, i mladík si získal její sympatie. Jedno dvě rande a láska mohla být na světě. Jak se to na střední obvykle stává. Jenže to všechno mohlo zavánět přílišnou jednoduchostí, a tak se to ono obešlo bez jednoduchého konce. Klučina jednoho dne nepřišel na praxi. Škoda, den byl cítit příslibem nudy. Po půl hodině praxe "dělám, že něco dělám" zazvonil telefon. Peťa nepřijde, nějaký výlet s děcákem, oznámila personálu mistrová. Ta hloupoučká malá slečna si při té obyčejné zprávě málem uřízla prstík. V očích slzy z krájené cibule a v hlavě tisíce otazníků. NO NE, poprvé ji něco přimělo uvažovat jeho směrem. A tak uvažovala, hloubala a dumala, což jí bohužel dodnes zůstalo. Chtěla vědět tisíce věcí, chtěla znát tisíce odpovědí. Těšila se, až Peťu uvidí ve škole a na všechno se ho zeptá. Taky jej po týdnu uviděla, v obležení bandy kumpánů ze třídy. Jenže ji sotva pozdravil. Vlastně.. nepozdravil ji vůbec. A tak dívku chvíli znal a chvíli zase neznal, což v ní prohloubilo zájem a chtíč. Neměla ráda jednoduché věci a on byl tak úžasně složitý. Tehdy tedy, když Peťovi bylo 17 a jí 16, se do něho zamilovala - příšerné - tedy ne ta láska, ale jak je to naivisticky psáno. Tak jsem to taky chtěla. Pro porozumění. Zamilovanost byla, nebo nebyla (i) na jeho straně. No a pak, když skončil školní rok a začaly prázdniny, to drobet přešlo. Prázdniny ale na sklonku a škola za dveřmi - všechno na novo. Chvíli zájem, chvíli nezájem - z jeho strany. Jí to bavilo. Ráda se šťourala v sobě, v něm, ráda se topila v slzách a byla šťastná, že má něco "extra". Šťastná, že je nešťastná. Psala naivní básničky, naivní povídky, spisovala naivní dopisy. On ji měl sice rád, ale být s ní? Tehdy říkali jsme "chodit" s ní, to nemohl. Byla mladá a on takovej prevít. Zapomeň na mě, opakoval několikrát. A v dopise od něho stálo "najdi si chlapce svých snů, chlapce, který tě bude milovat srdcem i duší, bude s Tebou dnem i nocí" tak našla. Po třech letech dobrovolného trápení. Jenže zapomenout, zapomenout jí bohužel nedal. Oba vyšli školu a odebrali se svou cestou. Peťa se jí čas od času připomněl smskou, aby se ujistil, že fakticky nezapomněla :-) Život plynul dál, takový pěkný vztah měla s novým přítelem. I Petr si našel děvče. Vše bylo super, než se spolu (s Petrem) vyspali. Mno... a teď? Po 6ti letech? Spí spolu zase. On již slečnu nemá a ona je nevěrná. Milují se spolu, ale moc nemluví, to aby nemohl jeden druhého rozebírat navzájem. Pitvat jeho duši, šťourat se v ní a hledat něco, co ani nemusí existovat. Už si nepíšou psaníčka. Místo toho si tito dva "dospělí" lidé dávají úkoly. Chovají se jako děti - naivní, hloupoučké, ne však bezstarostné. Ta hra se jí už nelíbí. On má obrovskou část jejích sympatií a přítel doma, jen ten zbytek. Jedno dvě rande a podvod je na světě. A kdyby ta nevěra zaváněla přílišnou jednoduchostí, už mohl být konec. Jenže ten není a nikdy nebude.

"Každý z nás si v sobě nese životem své dětství. Pro někoho je závažím, jež ho strhává zpět, zadržuje rozlet. Pro někoho je to pramen živé vody, z které čerpá nejen pro sebe sama, ale i pro jiné."