Diana

Už se můj večer kácel na paseku obyčejných nocí. Pak ale tátovi volala jedna ženská, že je na nádraží, že prej potřebuje pomoct a že má červenou kapucu, aby ji poznal. On se totiž o takový lidi stará. A já jel s ním.
Město zelo nebezpečím. Malý děti a důchodci šli spát, starší děti s rodiči sledujou roztomilej oscarovej trhák a světlo obrazovky protíná záclonu a bliká na chodník. Naše auto se řítilo topící se periferií, kde se stébla nikdo nechytá. Viděl jsem šlapky, dědečky v casinech, milence alkoholu, jež nemají kde spát a jejich zjevy mě fascinovaly.
Byla tam. Čekala pořád na tom nádraží a byla sjetá ňákou chemií. Táta k ní slétnul jak strážnej anděl a dobrou půlhodinku si povídali. Moc jsem je neslyšel.
Pak ji táta koupil kafe a ona seděla na lavičce, zaseklá pozorovala starou uklízečku nádražních košů a vypadala jak zraněná laň, která se nechce uzdravit.
„Musíte se sama rozhodnout, co vlastně chcete.“
„Já ne… to manžel…“
„Já už opravdu nevím, jak vám můžu pomoct. Číslo na mě máte, tak zatím nashle.“
Podal jí ruku a ona mlčela a prázdnej kelímek zdrtila v dlani.
Jsme se pak otočili k autu. „Tak co?“ zajímal jsem se o její příběh. „Já se v ní nevyznám. Říkala, že má leukémii. A že má taky manžela, kterej ji pořád řeže, když mu nepřinese jídlo, takže ona šlape a bere drogy a je nešťastná.“
To je docela drsný – takovej život. Malý děti a důchodci šli spát a my jeli ještě do Tesca na nákup a tam jsem se se vším vypovídal tísnícím se kaprům v akváriu, kteří tam čekají na svou smrt.