Mé nejlepší kamarádce, které závidím

Slíbila jsem ti desítky věcí, Barunko. Podivovala jsem se nad naší podobností, přesto jsem nenašla, co hledám.
Vím, že jsem pro tebe oporou, kdykoliv potřebuješ, je ti smutno a chceš poradit. A ty zase víš, že já tě nikdy neodbydu.
Jenže ty mi poradit nedovedeš, ano, pomáháš mi, ale jen v tom, co je pro můj život maličkostí. Nenajdeš mi kluka, nevrátíš zpět Lukáše a neřekneš, že jsem hrozná, nikdy.
Pochvalou si přítele nezískáš, můj lístku z květiny.
Vidíš, kolik jsem ti věnovala básniček, příběhů a kolik přestávek jsem ti byla oporou?
Věřím, že jsem pro tebe důležitá a že mě máš ráda, ano, závidím ti, že mě máš.
Jenže já jsem Aaliyan a jsem to hlavně já. A nezvládám být na jednom místě.
Na světě mi poradí pokaždé někdo jiný, skrývám se ve snech, příbězích, básničkách, v realitě. Vše je uvnitř mě tak nějak propojeno.
Jsi pro můj život, Barčo, moc důležitá a nedokážu si představit všechny ty dny na střední, kdy nebudeš sedět vedle mě.
Však jedna věc nás stále dělí. Zatímco já pláču, ty mlčíš a jen utěšuješ, zatímco ty pláčeš, já ti pomáhám žít dál.
"Bolestí ničím bolest", to už víš, co znamená.
Škvařím všechno v sobě, pomocí příběhů to dávám ven, když je toho moc, pláču. Ale musím najít někoho, pro koho budu skutečně žít a kdo bude žít pro mě. Komu budu usínat v náručí, bude pro mě přítelem, který mi dokáže poradit.
Nikde nevydržím dlouho a měl by mě to někdo odnaučit.
Nezlob se na mě, Barunko, já jsem ti přítelem, tys pro mě však lístkem z květiny, kterému závidím a pro kterého bych žila, ale ty nemůžeš žít pro mě, někdy mě totiž nenajdeš.