Pocit viny

Na prochladlou zem pomalu dopadají jako perly velké slzy. Jitčiny slzy. Bledá dívka si roztřesenou rukou otře slzy z tváří a pohlédne před sebe. Něco hledá. Celý život se snaží nalézt to, co jí nejvíce schází. Domov. Místo, kde by vždy našla lásku a pochopení. Kde by našla rodinu. Místo, kam by se mohla vrátit. Ale ona nemá, nemá se kam vrátit.
Tohle všechno měla. Měla a ztratila. Ztratila všechno, co měla a všechny, které milovala. Hlavně jeho. Adama. Podle jejího názoru si život neužíval až do poslední kapky, tak moc ho chtěla probudit, až ho uspala. Uspala na vždy. Na ten nikdy v životě nezapomene.
Jitčini rodiče byli bohatí, úspěšní, ale nedokázali se pořádně dívat okolo sebe. Viděli se jen na vrcholu slávy zasypaní penězi. Nikdy si neuvědomili, že mají také dceru, která je tak moc potřebovala, která se jim už v útlém věku tak moc vzdálila. Ona se však bez nich naučila žít. Měla spoustu přátel. Je považovala za svou rodinu. Skutečnou rodinu. Užívala si života, jak jen to podle jejího názoru bylo možné. Ale i tak jako někdy rodiče na ni měli postupem času její kamarádi čím dál horší vliv. Začalo to sklenkou vína, skončilo koksem. Nepřišlo jí, že dělá něco nesprávného nebo že může někomu ublížit.
Jak dívka stárla, už jí život nepřipadal tak bezstarostný a krásný. Možná to bylo tím, že poznala jeho. Adama. Poznala chlapce tak čistého a upřímného, chlapce, s kterým by dokázala přestat a jít dál. Trápila ho, tak moc ho bolelo, jak se sama ničí, ale nehodlal čekat na to, až bude pozdě. Pořád věřil, že ji změní.
A tak čas plynul dál a láska Adama a Jitky se čím dál více prohlubovala. Jenom dívčina vůle byla stále slabší a slabší. Nedokázala se ubránit té látce, která ji dělala tak šťastnou, která ji odebrala všechnu bolest, s kterou mohla létat. Když se její rodiče dozvěděli, jaká jejich dcera skutečně je, vyhodili ji z domu se slovy, že už jí nikdy nechtějí vidět. Řekli jí, že je jen ubohá feťačka a slaboch. Už se ale sami sebe nezeptali, jak se jí mohla stát, nezamysleli se nad tím, že kdyby jí dali jen o trochu víc lásky, mohla tu dnes Jíťa stát nepoznamenaná krutou stránkou života. Bydlela tedy u Adama. Tolik se za sebe styděla, styděla se před ním a i když tolikrát naléhal, aby přestala, pokaždé jen řekla: „Nemůžu, prostě nemůžu… promiň.“ V jeho náruči se pak schovávala před světem, nechtěla si připustit, že jednou se bude muset postavit své závislosti. Pod tíhou svědomí začala brát drogy stále víc a víc.
Je noc. Jitka se potácí okolo desítek lidí. Opilých a zdrogovaných lidí. Svět se jí míhá před očima. Dnes to doopravdy přehnala. Víckrát už se to nesmí stát. Nahmatá mobil a vymačká Adamovo číslo. „Přijeď prosím, jsem u Petra,“ zmůže se jen na těchto pět slov, když vtom se jí zamotá hlava a upadne na zem. Chlapec se ani chvíli nerozmýšlel, nasedl do auta a vyrazil po namrzlých silnicích. Hlavou se mu stále honila jen jediná myšlenka na ní… na Jitku… musí ji pomoci. Když vtom ho oslepilo prudké světlo, prudce zahnul, ale namrzlé silnice ho zradily.. po tváři mu stéká pramínek krve.
Jitka leží v pohodlné posteli. Její tělo zalévá příjemné tělo. Nemá ponětí, kde je a co se stalo. Oči má pevně zavřené. Bolí ji celé tělo. V hlavě má strašný zmatek. Jedno jí je ale jasné, musí odtud pryč, jinak to nezvládne. Otevře oči. Leží v místnosti, jejíž všechny čtyři postele jsou bíle povlečené. Je v nemocnici. Rozhlédne se, kolem nikdo není. Vytrhne si z paže hadičku od kapačky a nenápadně se vyplíží ven.
Otevře dveře od jejich bytu. Je prázdný. Sedne si na pohovku a přemýšlí, kde by asi Adam mohl být, když vtom zazvoní zvonek. Otevře, za dveřmi je Katka, jedna z jejích kamarádek. Pevně ji sevře v náručí a zašeptá: „Zlato, je mi to tak líto.“ Jitka je zmatená. „Počkej, co je ti líto, co se stalo?“ „Ty to ještě nevíš? Vždyť jel za tebou.“ „Cože, o čem to mluvíš, kde je Adam? Kam jel? Kdy se vrátí?“ Jitčina kamárádka k ní vzhlédne se slzami očích a třesoucím se hlasem zašeptá: „On už se nevrátí.“ „On.. co.. kde je… to ne, on za mnou přijde, on mě miluje.“ Katka ji chytne za ruku. „Jituš, on se nevrátí, už nikdy,.. jel za tebou, ale na silnicích byla námraza.. jel proti němu nákladák.. on se nemůže vrátit, protože je mrtvý.“ „Ne, to se nemohlo stát.. ne… NE!.... to ne.“ Bledá dívka se zhroutí k zemi. „Vypadni, vypadni, běž pryč!“ zařve a zavře dveře. Plakající se potácí bytem. To není pravda, to se nemohlo stát, ne nám. Brečela celé hodiny, nenáviděla sebe. Jsem vrah, já jsem ho zabila, vzala jsem mu život. Ne, to přece není pravda, ozval se jí v hlavě tichý hlásek. Jel za mnou, kdybych byla střízlivá, tak nikam jet nemusel, namítl druhý. Poprvé v životě cítila k někomu něco tak krásného a čistého, poprvé v životě se její srdce zalilo láskou, ale teď uvnitř cítila jen prázdnotu. Nedokázala myslet na nic jiného než na něho. Vydržela celé hodiny jen sedět a dívat se do zdi, nevnímala čas, nevnímala svět, dokázala vnímat jen pocit té strašlivé ztráty, která jí zalévala srdce. Její oči podlévaly tmavé kruhy, jak celé noci proplakala. Kdekoli šla, myslela na něho. Uvnitř tak strašně zestárla, ostatní se ptali, kam se poděla ta veselá holka, kterou znali? „Odešla s ním,“ odpověděla vždy. Rozpadla se na kusy, nikdo ji nedokázal pomoci. Uzavřela se před světem a přáteli. Pila čím dál více, pomocí alkoholu unikala té strašné bolesti. Ona nežila, teď už ne, jen přežívala, nedýchala, jen lapala po vzduchu.
I když pohřeb skončil jen před dvěma hodinami, ona tu stále byla. Seděla na náhrobku vedle černé růže, kterou sem položila. Na tmavém kvítku se třásla slza. „Jak sis mohl myslet, že to tu zvládnu bez tebe, jak si mohl odejít a mě tu mohl nechat samotnou?“ Její tvář zkrápěly slzy, které ztvárňovaly bolest, která vrásčila její srdce. Už dál brečet nemohla, nechtěla, neměla sílu jít bez něj dál.
Jedinou útěchu našla v pití.
Někdo zvoní na zvonek. Jitka pootevře dveře. Za nimi stojí stará hnědovlasá žena. „Dobrý den,“ řekne rázně. „Co chcete?“ uhodí na ni dívka. „Chci poznat dívku, kterou můj syn tak moc miloval, které odevzdal svůj život, kvůli které se obětoval, chci poznat dívku, v kterou tak moc věřil, že pro ni neváhal nasadit svůj život.“ Dívka se zarazí, neví proč, ale nedokáže od ní odtrhnout oči. „Pojďte dál,“ hlesne jen. Stará žena vstoupí do neuklizeného bytu a posadí se na dřevěnou židli. „Tak co potřebujete?“ otáže se znovu. „Jak jsem řekla, nebudu tě přemlouvat, aby ses změnila, nepošlu tě násilně do léčebny, milovala jsem svého syna.. tohle mu dlužím, jen si mě prosím vyslechni.“ Jitka pomalu přikývne. „Můj syn tě miloval, žil jen pro tebe a vím, že kdyby tě teď viděl, tak by si ho moc zklamala. Tohle by Adam nechtěl, Jitko. Co děláš se svým životem? Udělej něco pro sebe, udělej něco pro něj a začni znovu žít. Vina, kterou cítíš, je zbytečná, nic se nezmění. Byla to jeho volba. Ty jsi ho probudila, dala jsi mu strašně moc. Jen s tebou byl doopravdy šťastný. Vím, že kdyby mohl něco změnit, nezměnil by nic, tak moc tě miloval. Prosím tě tedy jen o jedno: nedopusť, aby můj syn umřel nadarmo. Neodejde, když ho nenecháš, nikdy tě neopustí, budeš-li ho mít v srdci.“ Poté vstala a mlčky odešla.
Jitka tam ještě dlouho seděla a přemýšlela nad tím. Vzala do ruky láhev vodky a hodila ji do koše. Nevěděla, co ji vede dál, kde bere odvahu a sílu, ale myslela na něj více než kdykoliv před tím. Po večerech plakala, nechtěla na něj zapomenout, jen se smířit s tím, že odešel.
Po letech měla rodinu, byla vdaná a moc šťastná. Věděla, komu za to vděčí. Adama nikdy nevymazala z jejího srdce, nikdy se ale také nezbavila
toho tíživého pocity na prsou, nikdy se nezbavila pocitu vinu.