Kluk který miloval tmu...

Tom seděl na posteli. Nic nedělal, jen seděl. Měl zhasnuto a v pokoji teď vládla nepropustná tma. Tom totiž tmu miloval. Nikdy si nedokázal vysvětlit proč, ptal se na to sám sebe snad 10x denně, ale uspokojivé vysvětlení nikdy nenašel. Nikdy ho ovšem nenapadlo, že tmě patří, že je její hračkou…
Snil o tom, že příští ráno už Slunce nevykoukne. Ta odporná, žlutá koule, která jeho vždy jeho tmu přebije svými zářivými paprsky, a tmě nezbývá nic jiného než ustoupit. Tom za to Slunce nenáviděl.
Nesnášel pouliční lampy. Pokládal je za dílo nějakého vyšinutého strašpytla, který se bál jít večer po tmě domů. Napadaly ho zvláštní myšlenky. Proč, když můžou být lampy tvořící světlo, tak nemůžu být lampy tvořící tmu??? U lidí by tento revoluční model naprosto vyhořel, ale Tom by si jich pár sehnal a byl by šťastný.
Jeho oblíbenými místy byly tmavé lesy. Žádné světlo, jen neprodyšná tma. Tady by ani lampář nepochodil. Lampy by byly doslova sežrány tmou a zbyly by jen malé kousky z kovové konstrukce, a to jen pokud by tma nebyla přespříliš hladová. Cítil se tady v bezpečí. Jako by ho chránil černý pancíř. Klidně by se proti němu mohlo rozběhnout stádo divokých rozzuřených býků, ale on věděl, že stačí ustoupit o krok do strany a je v naprostém bezpečí.
Tom miloval svůj stín. Věděl, že je odrazem jeho tmavé stránky. Záviděl mu, že se může kdykoli schovat a nikdo neví, kde je. Snad mají stíny svůj vlastní život. Nebo jsou snad lidé odrazem stínu???
Rád seděl jen tak ve tmě a nechával si jí prostupovat celým tělem. Bylo to pro něj něco jako životodárná koupel. Cítil, jak se mu omotává kolem zápěstí, kotníků, leze mu nosní dírkou do celého těla. Nejradši ze všeho by se jí oddal a nechal jí, ať si s ním dělá, co uzná za vhodné. Tma byla jeho láskou, životním přítelem, který nikdy nezradí a každý večer přijde znovu, jeho rádcem, spoluhráčem… Vším…
Tom, který stále seděl na posteli a přemýšlel, jak asi vypadá tma ve své skutečné podobě…
Vtom otevřela dveře do pokoje jeho matka a rozsvítila. Tom padl mrtev.
Tom, který ještě před chvilkou seděl na posteli a přemýšlel, jak asi vypadá tma ve své právě podobě, to už věděl. A my mu to nezáviďme. Poznáme to časem všichni!