Park

Kamila seděla pod starým stromem v parku. Už se stmívalo a tohle místo nepatřilo zrovna mezi nejbezpečnější. 17 letá, velmi pohledná dívka mohla být velmi snadný cíl. Každý den se linou z televizí zprávy o znásilnění mladých dívek. Ale Kamila seděla dál. Snad spoléhala v nouzi na svoje rychlé nohy a tvrdý kop, možná si ani nic takového nepřipouštěla. Seděla a dívala se kolem…
Náhle za ní něco zašustilo. Kamila se trochu lekla a podívala se směrem, odkud zvuk přicházel. Uviděla na pařezu malou, rezavou veverku, která držela v tlapkách nějaký oříšek a se zvířecí elegancí ho chroupala. Kamila přišlo, že se na ní veverka dívá a tak stočila pohled jinam. Ona taky nemá ráda, když doplňuje energii a někdo na ní upřeně zírá. Něco se jí ale na té veverce líbilo, a tak se podívala zpátky. Veverka ovšem změnila způsob stolování. Místo oříšku v tlapkách byl před ní bílý talíř a uvnitř pořádný krvavý biftek. Veverka držela v tlapkách příbor a kolem krku měla uvázaný bryndák. Kamila byla fascinována. Vtom si ale Veverka pšukla, až jí vylítl příbor z tlapek. Kamila se začala smát. Co smát, přímo se dusila. Z očí jí tekly slzy a nemohla přestat. Začalo jí z toho smíchu bolet břicho. Smála se dobrých 5 minut. Když se trochu uklidnila, podívala se zpět a veverka nikde. Asi jí vyplašila a veverka utekla, stihla si ovšem vzít i ten talíř. Kamila se začala znovu smát. Opřela se o strom a oddala se tomu všemocnému léku, smíchu…
Když přestala, dívala se do prázdna. Po pár okamžicích ovšem přišla změna. Ať už to zní jakkoli bláznivě, v půl deváté večer se zčistajasna rozednilo a kolem ní prolétávali pestře zbarvení motýli. Kamila byla jejich krásou omámená. Byli modří, žlutí, červení, malí a velcí. Kamila vstala a začala mezi nimi probíhat. Bylo to jako ve snu. Tancovala v parku mezi motýly. Motali se jí do vlasů, létali do obličeje. Vypadalo to jako nějaký synchronní tanec. Motýli se spojili do kruhu a poletovali okolo Kamily. Cítila se krásně a naprosto v euforii. Vtom uhodil blesk a motýli zmizeli…
Kamila se začala trochu bát. Obloha se zatáhla a spustil se déšť. Kapky deště byly velké a těžké. Kamila cítila každé dopadnutí kapky na své tělo jako bodnutí nožem. Hlava se jí točila a kapky stále víc bodaly. Chtěla utéct, schovat se před těmi vraždícími mininástroji, ale měla neuvěřitelně těžké nohy. Každý krok jí ubral mnoho sil. Už nemohla… Začala křičet. Zdálo se jí, že i samotné nebe se na ni mračí. Déšť zhoustl. Nemohla to vzdát. Zvedla se a všimla si, že si o něco odřela nohu. Nejprve malá ranka se teď před jejíma očima zvětšovala a ukazovala v celé kráse. Krev jí tekla po noze a zanechávala krvavou stopu. Na otevřenou ránu jí dopadávaly ony těžké kapky s ještě větší silou. Kamila se dala do pláče. Při pohledu na ránu, která se neustále zvětšovala a prohlubovala, se jí chtělo zvracet. Hledala pohledem nějakou pomoc, ale park byl úplně prázdný. Byla tu jen ona a obrovské kaštany, kaštany, které se na ní dívaly a smály se jí. Prudký vítr shodil pár větví. Ty chvíli ležely na zemi, ale potom se probudily k životu. Začaly se pomalu pohybovat po zemi, směrem ke Kamile. Před chvílí ještě malé větvičky, teď pochodující ostré čepele. Kamila ležela na zemi a jen čekala, kdy k ní dorazí. Pískalo jí v uších a hlava jí třeštila jako jeden velký střep. Zavřela oči a vysílená čekala na její konec…
Ráno našel Kamilu v parku Dan. Spala uprostřed palouku. „Kamilo, vstávej, co tu děláš?“ „Nestarej se a radši sežeň další dávku, potřebuju jí!“