Chtěla jsem mu vyprávět

Za okny byla taková ta hluboká noc. Zhasnutá světla, závěsy zatažené za okny, za kterými poklidně spali lidé, prázdné ulice, vypnuté televize, zavřené obchody a restaurace a prázdnota, kam se podíváš. Ulicemi se proháněl pouze vítr a sušil ulice omyté jarním deštěm. Ležela jsem v teplé posteli, schovaná před zákeřným větrem a pouze ho poslouchala, poslouchala jsem jeho píseň o hluboké noci. Chtěla jsem mu odpovědět, vyprávět mu ten krásný sen, který se mi právě zdál a já si v hlavě přehrávala každý jeho okamžik a snažila se rozpomenout na každou maličkost z toho úžasného snu.

Chtěla jsem mu vyprávět o tom, jak jsem seděla schoulená na školních dlaždicích na ztemnělé chodbě vedle bílých dveří, jakých jsou ve škole desítky. Kolem se sbíhaly postavy, něco si povídaly a smály se, pohybovaly se, ale všechny měly tak rozmazaný nádech, jakoby jim hloupý malíř rozmazal kontury, ale všechny měly tak tichý hlas, jakoby jim šprýmař dával šátek na ústa, abych je neslyšela, ale všechny byly někde mimo mě, ač nás dělilo pár metrů, jen jsem nebyla schopna vnímat jejich přítomnost. Pouze jsem soustředila svůj zrak na jednu z těch postav mezi všemi, tu jedinou, která nesplývala s pozadím a která byla tak daleko, než abych slyšela její hlas a mohla se jí nerušeně podívat do očí, které cukaly ze strany na stranu za ostatními, ale ty mé míjely, tak daleko ale tady se mnou a to nemohla být náhoda, protože náhody se ve snu nedějí.

Chtěla jsem mu dál vyprávět o té postavě ze snu. O té chvíli, kdy se mi poprvé podívala do očí a já měla jistotu, že existuji, že jsem alespoň na několik vteřin patřila těm očím. A ta ústa se usmála, skutečně usmála a já slyšela jejich slova, ten hlas, větu bez předmětu a přísudku, ale první větu, která patřila mně.

Chtěla jsem mu vyprávět o chvíli, kdy jsem stála tak blízko té osoby, že jsem se jí mohla dotknout a toužila jsem to udělat, jen bázlivost mi zabránila, tak blízko ní a rozmlouvala jsem s ní a skutečně jsem mluvila a mohla se jí nerušeně dívat do očí, ačkoli mi v té chvíli byla lhostejná poučení o slušném chování a o tom, že mluvíme-li s někým, díváme se mu do očí, já se do nich chtěla dívat. Chtěla jsem se jich zmocnit, unést je a zavřít do krabičky od sirek, abych se do nich mohla dívat jenom já sama a byly jen moje. Jenže mi nepatřily. Stejně jako ty vlasy, se kterými si pohrával vítr, stejně jako ta kůže, která se leskla na falešném zimním slunci, stejně jako ta ústa, která se opět usmívala, která mi ale nepatřila stejně jako celá ta osoba, tak daleko a přitom na dosah ruky.

Chtěla jsem mu vyprávět o chvíli, kdy jsem ve školní lavici počítala minuty, které jsem přepočítávala na vteřiny, které mne dělily od chvíle, kdy jsem se opět měla setkat s tou osobou a ne žádnou shodou zdánlivých náhod, ale protože jsem chtěla a i ona chtěla a nebránila se setkání se mnou.

Chtěla jsem mu vyprávět o tom toužebně očekávaném okamžiku, kdy jsem stála tak blízko té osobě a nesměle se dotkla jejích rtů a pak už jen cítila její objetí, něžný polibek, tu blízkost, to jak mi dýchá do tváře a ten pocit, kdy jsem se topila v těch očích jako sebevrah, který právě skočil z mostu. Chtěla jsem mu vyprávět o tom okamžiku, kdy ta osoba začala být mou, jen a jenom mou.

Chtěla jsem mu vyprávět spoustu dalších slov, spoustu dalších chvil a spoustu dalších záblesků toho světla v mém životě, ale uvědomila jsem si, že je noc a já musím spát. Že tu přemýšlím nad snem. Chtěla jsem vstát a otočit se, abych se podívala na hodiny, ale uvědomila jsem si, že nemůžu. Že bych tím probudila tu osobu z mého snu, která tu ležela vedle mě, blíž než je hloupá lidská síla schopna změřit, blíž než se dá měřit na nějakou vzdálenost, na osobu, která tu ležela vedle mě, já se dotýkala její kůže, cítila, jak se jí s každým nádechem zvedá hrudník a s každým výdechem opět klesá dolů. A já si uvědomila, že to nebyl sen, že to bylo skutečné, protože žádný sen by nemohl být tak krásný, protože takhle krásná může být jen skutečnost v objetí osoby, kterou milujete. Zavřela jsem oči a spala v tom krásném bezpečí, které mi dávala.

Tato povídka je věnována Liboru Šleprovi