Sabina

„Ahojííííík,“ objala mě kolem krku Sabina. Vlípla jsem jí přátelskou pusu do její husté hřívy a rozhlédla se po parketě. „Hm, teda vás tu teda je!“ řekla jsem jí s ironismem, když jsem se dívala, že na posledním závěrečném školním večírku se na parketě hýbalo pár holek, kluci koukali do počítače a hráli si na „dýdžeje“ a učitelé se krčili v rohu, obraceli oči v sloup. „Nuda, asi to zabalím a vrhnu se do vany. Po dnešním výletě s malýma dětma ze školky už snesu i pád z okna.“ Houkla jsem unaveně a omluvně se koukla na své nohy zkrvavené puchýři. „Vážně už půjdeš?“ podívala se Sabina smutnýma očima. Přikývla jsem. „Tak počkej, vyprovodím tě!“ křikla a odběhla si pro kabelku. Přistoupila ke mně Denisa. Koukala na mě s určitou záštitou v očích. „Ahoj, nezapomeň zítra ty peníze za fotky, je to poslední možnost.“ Informovala jsem ji. „Jo jasně, já vím!“ odsekla. „Co se teda zítra bude dít, jde se na ten výšlap?“ pokoušela jsem se o konverzaci. Podívala se na mě pohledem, jako bych spadla z nebe. „Jako zítra vyklízíme naši třídu.“ Rozšířily se jí zorničky. „Takže se nikam nejde?“ chtěla jsem se ujistit. „NE, ježiš, to ti to tak pomalu dochází?“ měla už oči velké až na vrch hlavy. Vzdala jsem to, odvrátila jsem pohled mimo ni. Hm, to jsme kdysi byly nejlepší kamarádky. A teď? Chvilku nejsem ve škole a Deniska se chytla jiné party. „Holky, já to tu balím, asi by to nedopadlo dobře tady zůstávat.“ Řekla jsem Sabči a Terce a kývla hlavou směrem k Denise, která se dvěma holkama kroužila po parketě. Měla jsem chuť mezi ně skočit a v plné síle Denči uvalit. Sabča mě však chytla kolem ramen a společně jsme v objetí odcházely. Před školní budovou mi naposled zamávala a já jsem vyrazila k našemu autíčku. „Jsi rychle zpátky,“ hodnotila situaci máti. „No jo, byla tam nuda.“ Odpovídala jsem rychle, abych to měla z krku. Výslech tím skončil. „Na koho se čeká?“ zeptala jsem se po pár vteřinách, když jsme stále nevyjeli. „Na tetu, počkej, už jde!“ koukal táta do zpětného zrcátka. „Ahojky Ani!“ usedla ztěžka teta do vozu, obepnula se pásem a jelo se. „Tak co prázdniny? Určitě u vás bude Denča Pečená vařená, co?“ usmívala se teta potutelným úsměvem. Ten jí však zamrzl, když jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou a povídala jí průběh té chvilky na večírku. Snažila se mě ukonejšit, že to bude v pohodě, že Denisa měla jen špatnou náladu, ale já věděla své. Nejsem pro Denisu dost dobrá. Měla jsem co dělat, abych se ubránila slzám.

„Předposlední den a ty jdeš s úsměvem, jo?“ odchytla mě Terka, sotva jsem vyšla z šatny. „Nenech se oklamat, to je tzv. úsměv a lá samá faleš.“ Ušklíbla jsem se. Přikývla, pochopila hned, že mám na mysli včerejší scénku s Denisou. „No, tak to pro tebe nemám zrovna nejlepší zprávy.“ Kývla sklesle. „Stalo se něco?“ hledala jsem nějaký náznak v její tváři. „Hm, včera jsme byli v kavárně, já, Markéta, Sabina, Martin, Marek, Libor a Lucka. No a Sabča s Martinem se tak nějak trochu víc k sobě měli…“ odmlčela se. „Jak měli?“ zavrávorala jsem. „No prostě se tam spolu cucali a pak spolu odešli v objetí.“ Chytla mě Terka za rameno. „Počkej, to mi říkáš jen tak? Děláš si srandu?“ vykřikla jsem a rozbrečela se. Před očima se mi vybavilo, jak jsem pořád dávala Martinovi najevo, že ho miluju, že žiju jenom pro něho, musel to poznat z těch úsměvů! A Sabina, ta zrádkyně. Moc dobře o tom věděla.

„Zlatooo,“ pověsila se na mě sotva jsem vešla do třídy. „Ty zrádkyně, jak se mi můžeš ještě podívat do očí?“ chytla jsem Sabinu za ruku a odtáhla ji pryč od spolužáků. „O čem to mluvíš? Jaká zrádkyně?“ dívala se udiveně. „No včera, v té kavárně. To ti jako fakt nic neříká?“ sundala jsem si prstýnek, který mi půjčil Martin, když jsme jednou blbli spolu venku. „Na, je tvůj, dej mu ho, už ho nechci ani vidět a tebe taky ne, ještě že zítra už skončím tady s váma všema!“ „Any, tak se nezlob, prostě se to stalo!“ prohlásila Sabina, odtáhla jsem se pryč. Měla jsem všeho po krk.

„Slečno, haló, proberte se!“ plácaly mě přes obličej nějaké ruce. Nejdřív jsem viděla jen bílou rozmazanou šmouhu, ze které se po chvíli jistě, ale hodně nejasně, stávala osoba. Ve vzpomínkách se mi vybavil můj pokoj, šero a krabička prášků na spaní. Babička jich měla hodně. Po smrti dědy by toho moc nenaspala. „O jednu krabičku prášků a o jednu vnučku jí neubyde,“ říkala jsem si. Spolykala jsem je během chvilky. Nejdříve nic, tak jsem to zapila ještě trochou vody, aby se rychleji rozpustily a dostaly do krve. Pak už jsem si nic nepamatovala. „Že jste nám ale nahnala strach!“ usmíval se potutelně prošedivělý pán. S námahou jsem si uvědomila, že ležím v nemocnici a ten muž je nejspíš doktor. V žaludku jsem cítila podivné prázdno a bylo mi na zvracení. „Proč?“ vyslovila jsem. „Co proč, slečno?“ podíval se na mě lékař. „Proč jste mě nenechali zemřít?“ tekla mi slza po obličeji a za ní další a další. Pohladil mě po obličeji: „Protože mladých a krásných slečen je potřeba.“ Na to mi na nos nasadil růžové brýle. „Tak a dokud Vám nebude líp, tak je nesundáte. Musíte se naučit dívat na svět růžově a tohle je jen tak pro začátek.“ Mrkl na mě laškovně a já se rozhlídla po pokoji. Že by ten svět přece jenom nebyl tak černý?