Láska pod hvězdným nebem

Dopadla do sedla statné klisny, prsty propletla její hřívou a poslala sladký úsměv Romanovi. „Lásko, je mi s tebou tak krásně. Tvůj ranč je opravdu nádherný!“ rozplývala se. V dáli je obklopovaly kopce, za které zapadalo červenooranžové slunce. Roman pleskl kobylu přes svalnaté stehno, ta se klusem rozjela, bylo vidět, že to tu zná, věděla, kam míří. Milada na jejím hřbetě se jen kochala okolím. Roman mezi tím vyskočil na svého hřebce a pádil za Miladou. Za chvíli jeli oba koně poslušně vedle sebe, už ne klusem, ani cvalem, ale pěkně krokem. Roman s Miladou se drželi za ruce. Kdyby to byl animovaný film, jisto jistě by jim animátoři nad hlavami vykouzlili srdíčko. Chvilku jeli lesem. „Miláčku, poslouchej, jak šumí listí,“ stiskl Roman pevněji Miladinu ruku. „Opravdu, zní to jako svatební pochod, co?“ mrkla Míla na Romana. Tomu se mírně rozklepaly ruce. Svatba bylo téma, nad kterým v myšlenkách uvažoval už dlouho. Nastala trapná pomlka, ani jeden nevěděl, co říct. Tohle se jim ještě nestalo. „Pojď, vyjedeme z té tmy!“ rozhodl Roman a pobídl oba koně do cvalu. Pár minut uháněli lesní cestou a potom se před nimi vynořila louka, dole pod ní bylo jezero. Na louce bylo spousta kvítí, ale jejich květy byly již zavřené, však už se taky chýlilo k osmé hodině večer. Roman seskočil z koně a jako gentleman pomohl sesadit z koně i Miladu. Uchopil ji do náruče a něžně políbil. Nechali klisnu s hřebcem volně se pást a utíkali dolů k vodě. Tam Roman rozprostřel deku, na ni jemně položil svou milou. Hladil ji po jejich dlouhých blonďatých vlasech, po jemné tváři, hebké jako kdyby byla utkaná z měsíčního svitu. „Jsi tak nádherná a tvé vlasy voní po mandlích a vanilce…“ políbil ji. Říkal slova, která se říkají hodně často, která když čtete, říkáte si, že je to ohrané. Přesto když je slyšíte, rozplýváte se touhou. Jsou to slova lásky. Roman jimi zaplňoval každou chvilku ticha. Když se přestali úpěnlivě mazlit, byla už noc, obloha byla černá, ale posetá spousty hvězd a v jezeře se zrcadlil velký měsíc – úplněk. „Zda-li pak víš, proč jsme dnes tady?“ podíval se hluboce do očí Roman Miladě. „Jsme spolu rok, viď?“ obnažila z pod rtů své zuby dívka. Potom zavřela oči a nechala si šeptat do ouška sladká slova. Oba začali vzpomínat na jejich seznámení. Milada si hledala brigádu a Roman zase brigádnici. Společně několik měsíců pracovali na Romanově ranči. Míle v tu dobu bylo čerstvých dvacet, za to Romanovi táhlo na čtyřicítku. „Nikdy bych si nepomyslela, že se zamiluji do muže, který je ode mě starší skoro o dvacet let,“ řekla tenkrát po jejich prvním polibku Romanovi Milada. Voda tiše šplouchala po březích. V trávě cvrkali cvrčci. „Já jsem si nikdy nemyslel, že budu milovat nějakou ženu, do té doby jsem sice pár přítelkyní měl, ale byly to spíš postelové záležitosti. Už jako malý jsem si řekl, že svůj život zasvětím pouze koním. A taky jsem to dodržel. Jen do té doby, než jsi přišla ty, miláčku. Jsem za to vděčný!“ řekl Roman, uchopil Miladu za ruku, společně se posadili. „Vzpomínáš na naši první noc? Byla taky na louce pod nebem posetým hvězdami. Učil jsi mě rozeznat souhvězdí. Přáli jsme si spousty přání, když padaly hvězdy. Vzpomínáš?“ smála se Milada. „Vzpomínám a jedno přání bych si chtěl splnit…“ řekl Roman tajemně a rukou zalovil v kapse. „Lásko, miluji tě jako nikdy žádnou jinou. Je mi s tebou nádherně. Pokud to cítíš taky takhle a myslíš si, že bys to se mnou vydržela do budoucnosti, vzala by sis mě?“ „Já… Lásko… Co na to říct… Já si přála tenkrát tohle taky!“ vykřikla Míla a dala se do pláče štěstí. „Život bez tebe už by nebyl životem…“ zašeptal jí do ucha Roman a na ruku jí nasadil prstýnek. „Romí?“ zvedla oči láskyplně Milada. „Copak miláčku? Trápí něco tvou dušičku?“ přejížděl prstem po jejich kulatých rtech. „Není to trápení, je to takový dáreček pro nás oba. Mé tajemství a teď bude i tvoje. Budeme mít malinkého Románka nebo Miládku, jsem ve druhém měsíci…“ usmála se Milada. Teď už vhrkly do očí slzy i Romanovi. Věnoval jí ten nejhlubší polibek…