Black man

Když se na něj poprvé v tramvaji ohlédla

Když jsem se na něj poprvé v tramvaji ohlédla, byla jsem zrovna přiopilá. Jela jsem ze schůzky s kamarádkou a její pohyby a lačné úsměvy, které házela po širém okolí, o tom vypovídaly. Vlastně jsem si v takovém stavu nikdy neuvědomovala, jestli se mi dotyčný líbí. Každopádně byl jiný. Byl černoch a mluvil anglicky. Usmála jsem se na něj. „Hello,“ pozdravil mě vesele s úsměvem. „Whatś your name?“ chytil se příležitosti. Chvíli jsem přemýšlela, protože v angličtině jsem si zrovna dvakrát nevěřila, byla jsem už pár let ze školy. „Karolína. And you?“ „Hello, Caroline. I am Georg. And where do you live?“ Jeho angličtina ovšem také nebyla výborná, to se poznalo okamžitě, že to není jeho rodná řeč. V tomhle stavu jsem mu na sebe všechno práskla. Kde bydlím, že žiju s přítelem, a zjistili jsme, že žijem jen zastávku od sebe… ten už se mě nepustí, uvědomila jsem si. Jako naivní husa jsem mu dala číslo na mobil a doufala, že se neozve.
Ovšem, jedna blbost plodí druhou a mobil mi začal zvonit ještě ten večer, když jsem ležela se svým přítelem v posteli po jednom nádherném sexu. „Kdo to je?" zeptal se. Koukla jsem se na mobil, a okamžitě ho vypla. “Kdo to byl?“ zeptal se žárlivě a já jsem ho chápala. „Jsem kráva,“ říkala jsem si v duchu. „Jsem kráva…“
Ten večer jsem to zamluvila, ale ještě další den jsem zpytovala svědomí. Jak vůbec vypadal? Proboha, byl to snad nějak starej poloAfričan, který loví bláznivé napité rádodajky a považoval mě za jednu z nich? Nebo ještě horší varianta, nějaký psychopatický maniak, co mě bude už navždy pronásledovat? Budu snad jen další budoucí obětí masového vraha?
Honily se mi hlavou tak bláznivé myšlenky, že jsem se jim musela zasmát. Jo, holka, za blbost se platí. Věděla jsem tu starou známou pravdu, která mi ovšem na klidu nikterak nepřidala, protože Georg mi volal takřka obden, neustále mi psal, chtěl se se mnou sejít, vidět mě za každou cenu a zval mě do svého bytu. Měla jsem pocit, že zešílím. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, jak ten muž, který mi tak nadbíhá, vypadá.. třeba je to mladý a sympatický kluk, který stojí za to…. Který si chce prostě jen vyjít a pobavit se, třeba by mi s ním bylo fajn… ale kdo ví.. nevěděla jsem, co dělat, jednou jsem slíbila, že přijdu, pak jsem zas nemohla, jednou jsem ho chtěla, pak zas ne. Byla jsem nešťastná z toho, že vlastně vůbec nevím, na čem jsem. Jistě. Doma mám broučka, se kterým mi to sice neklape, ale mám ho. Bylo by to nefér a krutý.. co oči nevidí… ale nemohla jsem se přesto s Georgem sejít. Byl na mě moc … byl zkrátka divnej.. Co je to vlastně láska? Byla jsem zoufalá. Milovala jsem.. a zároveň nenáviděla. Já nechci žít!! Jen ubližuju chlapům, nenávidí mě za to, a jsem vlastně nešťastná….
Asi třikrát jsem ho nalákala, a třikrát nepřišla. Byla jsem krutá. A tak také skončila moje aférka s černochem.