Uvězněna v samotě...

Odmala jsem nenáviděla pavouky. Stačil mi jediný malinký v mé blízkosti a ztropila jsem povyk. Těch osm ošklivých nohou jako by se neustále natahovalo ke mně. Každou noc jsem prohledala celou postel, jestli se v ní nějaký neobjeví, teprve potom jsem mohla s klidem usnout. Pak jednoho dne matka donesla domů spoustu krabic z obchodů. Byly prázdné. „Na co to máme?“ zeptala jsem se, co by malá sedmiletá holka. „Stěhujeme se!“ odsekla rázně a rovnala do jedné krabice nádobí. Otec se vrátil k večeři, v tom starém domě, kde jsem vyrůstala od narození, zbylo jen pár kousků nábytku. Na vlečku připojenou k traktoru společně s kamarády naskládali všechny ty krabice a nábytek a odvezli ho neznámo kam. Že se vrátil domů jsem postřehla až brzo ráno, kdy mě mamka tahala „z postele“. Spaly jsme na provizorních matracích. Nasedly jsme do naší staré žluté škodovky a vyjeli vstříc novému bytu. Zavřeli mě do pokoje, který se moc podobal tomu ve starém domě, kde jsme bydleli. „Tak a čekej tady, dokud pro tebe nepřijdeme.“ Sedla jsem si na postel a pustila si nahrávky Kelly Family. Vlnila jsem se v rytmu. Když se začalo smrákat a mně už se pořádně chtělo na wc, vykoukla jsem na chodbu bytu. „Tak jedeme.“ Mávla na mě ségra. Skoro se zkříženýma nohama jsem došla až do auta, kde už jsem to nemohla udržet. „Ty jsi nemožná!“ spráskala mě matka jako psa. Tedy jen slovně.

Padal sníh a my jeli v našem „novém“ autě do „nového“ bytu. Místnosti už zdaleka nevypadaly staře. Naši si tady mákli a byteček se třpytil v nejrůznějších barvách. Zapadla jsem do svého nového pokoje. Prsty jsem obdivně přejížděla po stěnách. Tam, kde jsme bydleli před tím, byly stěny promočené a zapáchaly plísní, tady krásně voněly Primalexem. Připadala jsem si jako princezna v pohádce. Slyšela jsem, jak na kukačkových hodinách po dědovi odbila půlnoc. Kvartýr byl tichý a tmavý. Rozsvítila jsem si lampičku na stole a listovala knížkou. Připadala jsem si tak sama. Bylo to poprvé, co jsem někde spala sama, kdy jsem měla pokoj jen pro sebe. Roztřásla jsem se, už to nebyl ten přátelský nový pokoj plný barev, ale díky lampě bylo všude spousta neznámých stínů. Venku si pohrávala s krajinou sněhová vánice. Najednou můj pohled padnul za skříň. V pečlivě utkané síti si hověl pavouk. Velký možná jako nehet na palci. Normálně bych začala ječet, ale něco mě zadrželo. Snad proto, že vypadal příliš sám, tak jako já. „Budu ti říkat Arnošt.“ Usmála jsem se na něho. Pak jsem mu ještě dlouho povídala svá trápení. Nakonec jsem usnula.

Rozhovory trvaly dlouhou dobu, snad týdny. Bylo po Vánocích a chýlilo se k Silvestru. Jako vždy jsem po večerní hygieně skočila do postele a hledala Arnošta. Nebyl tam. „Arnýýýý…“ rozplakala jsem se. V té době jsem ztratila nejlepšího přítele…

Sedím a lokty si podpírám hlavu. Uvažuji o tom všem. Kam jsem se vlastně v životě hnula? Přijde mi, že nikam. Zase sedím na posteli, kolem mě pastelové barvy chladných stěn. Zase ten pocit prázdnoty. Zase mám strach z pavouků. Zase jsem ztratila nejlepší kamarádku. Taky se odstěhovala někam, kdo ví kam. A přitom uběhlo celých osm let a já jsem tam, kde už jsem byla tolikrát. Uvězněná v samotě…