Stačilo jen něco říct...

Skončilo vyučování. Kamarádky se rozprchly do kaváren, vyjely si někde na kole. Některé čekali před školou jejich kluci, kteří své dívky políbili a odvedli si je někam na romantická místa našeho města a okolí. Jen já jsem byla mnohem radši sama. Bloumala jsem městě, pozorovala lidi a snila o lásce. Byla tu jedna osůbka, která se mi moc líbila. Ale co by dělal s tak malou holkou? Byl to kolega mojí matky. Chodila jsem za ní po škole a pozorovala ho. Každý jeho pohyb. Někdy byl až komický, přesto z něho vyzařovalo teplo a měl moc krásné oči. Když přišly prázdniny, myslela jsem, že nesnesu dvou měsíční odloučení od něho. Ten rok jsem se jako nikdy těšila na září, až zase budu chodit po škole za mamkou. Věděla jsem však, že on už v prosinci končí. A tak šel den za dnem a já se jen koukala a koukala a koukala…

Rok uběhl jako voda, škola mi dávala zabrat, ale já o těch jeho očích nepřestávala snít. Už jsem poznala, co je to láska, poznala jsem i, co je to bolest, když vám někdo dá „kopačky“. Ale ta hněď v jeho očích… Poznala jsem milého kluka. Měl podobné oči, krásnou dušičku. V té době krásná byla. A najednou mé sny zaplavily cizí oči. Oči mého kluka. Znělo to divně, ale kdo to vnímal? Každý ho tak bral, jako mého přítele. I můj mozek. Jen mé srdce ne. Do Vánoc jsem byla nejšťastnější člověk pod sluncem, ale potom…

…

Sníh padal, byl únor a v rádiích hlásili, že zima bude ještě dlouhá. V kostech jsem cítila, že něco neklape. Ani ne před měsícem, v lednu, jsem s mým klukem byla na plese. Doufala jsem, že to upevní náš vztah. Ale neupevnilo to, každý jeho dotek mi vadil, vadilo mi, jak se na mě díval, jak se smál, jak se mnou mluvil, tak co nebylo v pořádku? Když jsme ho potom přivezli k domu, byly 4 hodiny po půlnoci, s nechutí jsem otevřela okýnko a naposled ho políbila. Byl to poslední polibek a taky poslední chvíle strávená s ním. Zařekla jsem se, že už nikdy nepojedu nikam na ples. Ale nastal ten pověstný únor. A zase ples. Ohrnovala jsem nos, ale najednou jsem se doslechla, že tam bude matčin kolega z práce. Hned jsem se o to začala zajímat. A nakonec jsem jela.

Chvilku jsme si povídali, pili kofolu. Potom nás z „hezké“ chvilky vyrušila sestra a on začal mít oči jen pro ni. Já zase pro něho. Ségra dělala slepou. Chvilku jsme tančili ve třech, chvilku tančil se mnou, celou věčnost tančil s Alenou. Nikdy jsem nežárlila tolik, jako tehdy. Když se chýlil konec plesu a já se vymkla z rukou starého úchylného chlapa, který mě nechtěl nechat odejít pryč, měla už ségra Tondu v hrsti. V té chvíli, kdy spolu vyšli od baru v dobré náladě, aniž by si mě povšimli, zařekla jsem se, že už nikdy nechci žádného chlapa. Den na to jsem se rozešla se svým klukem. Stejně měl jinou, jak jsem se dozvěděla. A byla jsem zase sama…

…

„Tak kdopak mi zase píše,“ říkala jsem si, když jsem projížděla svým účtem na chatu. Valila jsem oči. Tonda mi píše! Před třemi dny si pořídil internet. Vzpomínky se mi vrátily. A tak jsme si začali psát po ICQ, i když jsem se zapřísáhla, že už chlapa nechci…

…

Nějak se ve mně vzbouřily pocity. Psaní s ním bylo moc fajn, ale pořád jsem si připadala jako malá holka. Srdci jsem poručila, že chci být jen jeho kamarádka. A ono to šlo. Zamilovala jsem se do Martina (viz. Moje předešlá povídka)…
… Zachvátil mě pocit upřímnosti a ukecanosti. Myslím, že to každý zná. Obětí byl Tony, který musel od rána poslouchat moje žvásty o předešlém rande. No, ale říkejte něco zamilovanému člověku. „Víš ty co? Kdysi ses mi strašně líbil, jak jsi pracoval s máti.“ Psala jsem mu upřímně. Už tomu nic nebránilo, byli jsme přeci kamarádi. O to víc mě překvapilo, když mi napsal, že já jsem se mu líbila taky. Zůstala jsem vyjeveně civět na monitor. „Myslela jsem, že jsem ti lhostejná. Jo a na tom plese jsem taky byla jen kvůli tobě, jenomže ses mi zakoukal do sestřičky.“ Odepsala jsem mu a přidala k tomu rozzuřeného smajlíka. „Tak proč jsi mi něco neřekla? Slušelo a sluší ti to pořád.“ Polichotil mi. Odepsala jsem mu jen, že jsem stydlivá a zasnila jsem se. Co by bylo, kdyby to bylo jinak, kdybych mu něco řekla, možná jsem si nechala štěstí proklouznout mezi prsty, ale kdo ví. Vždycky se může stát něco nečekaného.