Můj nejlepší přítel

Můj nejlepší přítel

Téma můj nejlepší přítel je velice ožehavé. Většina lidí žádného opravdového přítele nemá. Možná, že se teď naježíte a řeknete, já ano. Víte, nejdřív se ale pořádně zamyslete, jestli Karel, či Božena jsou vašimi nejlepšími přáteli. Pokud si odpovíte ano, patříte k malému procentu populace a máte být právem na co hrdi. Já osobně vám strašně závidím. (poslední větu číst roztřeseným hlasem šílence).

Maličko se musím uklidnit, abych mohl psát dál. Víte, můj životní příběh je jednoduchý. Můj nejlepší přítel Karel byl mým společníkem ve firmě. S nejlepší přítelkyní mé paní – Boženou – jsem spal. Prostě idea. Potom se přestalo dařit. Můj přítel Karel mě podvedl a firmu vlastní už jen on. Má paní po rozvodu dostala zbytek mého majetku. A Božena, ta spí s Karlem. Já se zhroutil, pokusil se o sebevraždu a teď jsem tady. Tady, znamená psychiatrické sanatorium. Sedím na lavičce a pozoruji cvrkot. To jsme však odbočili. Téma povídky zní můj nejlepší přítel. Lidé, kteří žádného nemají, o něm nemohou psát. A lidé, kteří ho mají, o něm nenapíší už proto, že to budou číst lidé závistiví a svým způsobem hnusní. Proto unikáme k tématu jako pes – nejlepší přítel člověka, píšou o něm lidé, kteří možná dokonce psy nenávidí – je to však vděčné téma. Můžeme ho rozšířit třeba na kočky, papoušky, morčata, a jak pozoruji okolí i na ...........
„Blázen, blázen, blázen.“ Za mými zády poskakuje chlapík, kterého jsem si nevšiml. „Blázen, blázen, blázen,“ píše takové kraviny, ale já přítele mám, mám, nejlepšího, nejlepšího ...
Žene se asi 20 kroků stranou – stojí tam sádrový trpaslík. Hladí ho po čepičce a křičí – podívej kamaráde – blázen, blázen, blázen. Opakoval to asi 5 x . Pak jsem vybuchl. Vrhl se na něj a několikrát – než mě zřízenci zneškodnili – ho udeřil. Stálo mě to tři měsíce léčení navíc. Tři měsíce uplynuly – já opět sedím na lavičce a pozoruji. Už ne cvrkot, ale chlapíka se sádrovým trpaslíkem. Pořád kolem něho poskakuje, něco mu šušká. Podívá se na mě a „blázen, blázen, blázen“ – poskakuje a šušká, poskakuje a šušká, poskakuje, poskakuje.
Den za dnem to samé. Poskakuje a šušká. Poskakuje a šušká. Blázen, blázen, zabiju ho – toho muže zabiju. Vstal jsem a namířil k němu. Pouhých pět kroků mě dělilo od mého cíle. Když vtom přišlo to jako blesk. Nápad – myšlenka, co myšlenka, geniální myšlenka. Plán mé pomsty. Dny, týdny minuly a já stojím na zahradě sanatoria a můžu jít domů. Konečně nastal čas mého ďábelského plánu. Rozhlédnu se. Nikdo tu není. U cesty seberu pořádný kámen a s výrazem profesionálního vraha jím mrsknu po trpaslíkovi. S úsměvem vítěze opouštím brány sanatoria. ...