Krkavci

Krkavci
Pršelo. Byl říjen a venku to bylo dobře vidět. Sychravé počasí, u země se plížila mlha. Občas se z dáli ozval nářek hladových krkavců. Nářek, při kterém vás zamrazí a instinktivně se rozhlížíte, odkud na vás koukají. Na chodnících prázdno, všichni radši zůstali doma a hltají americké filmy u obrazovek. Někdy na zem přistála kapka, někdy fouknul ostrý vítr. Bylo jedním slovem hnusně…

Marcela, opřená o zeď, seděla na balkóně a kouřila. Kouřila jenom když jí nebylo dobře a to teď opravdu nebylo. Potáhnutý kouř jí alespoň na chvíli převzal v plicích velení. Po tvářích se jí stékaly slzy a ruka se jí klepala, stále v jednom rytmu. Vedle sebe měla kanystr, který držela za ucho. Ještě váhala. Připadala si jako malé ptáče, které matka nechala v hnízdě a odlétla pryč, zapomněla ovšem ptáče naučit létat. Asi jako malý krkavec. Vytáhla z krabičky další cigaretu a zapálila jí. Udělá to, neudělá?

Marcela přišla ze školy a hodila tašku do pokoje. Doma byl jen její táta. Matka od nich odešla za „přítelem“. Táta už měl v sobě evidentně pár piv. „Čau,“ pozdravila ho. „Co škola?“ odsekl jí a netvářil se moc příjemně. „Jo v pohodě,“ odpověděla mu. „Jak v pohodě, ráno volal ředitel a nějak často do tý školy nechodíš!“ „Co to meleš?“ udivila se. „Jak to se mnou mluvíš?“ vlepil jí facku až Marcela spadla na zem. „Co to děláš?“ zařvala na něj. Otec jí chytnul pevně za rameno. „Děláš kurvu, je to tak? Rozdáváš si to s někym za prachy, ty děvko!“ hodil Marcelu na gauč. „To není pravda!“ Marcelu přemohl pláč. „Ale nelži, ty kurvo,“ křičel na ní a začal z ní strhávat triko. „Tati, co to děláš?“ Místo odpovědi jí znovu uhodil. „Tak snad ti za to nebudu muset platit, když si moje dcera.“ Držel jí silně ruce a tiskl se k ní. Marcela začala křičet a kopat, nic jí ovšem ani trochu nepomohlo. Jeho sevření bylo moc pevné. Cítila jeho jazyk na svých bradavkách a chtělo se jí zvracet. Když z ní strhával kalhotky, snažila se z toho ještě dostat, ale jen se vyčerpala. Když do ní otec vniknul, Marcela začala krvácet. Strašně to bolelo a připadala si jako v ohni a otec přirážel stále silněji. Všimla si, že za oknem sedí krkavec a pozoruje jí. Zní to šíleně, ale Marcele se ulevilo. Když odletěl, omdlela.

Jakmile Marcela otevřela oči, zvednul se jí žaludek. Stál nad ní nahý otec a podával jí sklenici vody a s úsměvem na tváři jí jen řekl: „Promiň, já nevěděl, že jsi ještě panna, to asi šlapka fakt nebudeš,“ a odešel.

Následující dny jen probrečela a připadala si příšerně. Vadil jí každý dotek, přišla si sama sobě odporná. Jako kdyby vše byla její chyba. Nemohla se na sebe ani podívat do zrcadla, musela by ho rozbít. Zkazil se jí tím celý život. Plánovala, jak o to přijde s někým fajn třeba na pláži, ale nevyšlo to. Odpanil jí její 45-letý, opilý otec. Dala se do pláče.

Marcela dokouřila svou poslední cigaretu. Odhodlaná, udělá to. Rozhlédla se z balkonu, ale nemusela. V tomhle počasí jen tak někdo venku nebude, jen ti krkavci... Vzala kanystr a opatrně prošla okolo ložnice, kde spal ten hajzl. Zavřela mu dveře a začala obsah kanystru vylívat na zem. Obešla všechny pokoje a ještě jí tam trochu zbylo. Potichu se vrátila do ložnice a polila tím zbytkem otce. Ten se jen převalil na bok a spal dál. Byla spokojená, že jí to vyšlo. Odešla k hlavním dveřím a otevřela je. Stoupla si na venkovní schody a vyndala zapalovač. Mohla ještě couvnout…

„Promiň, já nevěděl, že jsi panna.“

Škrtla a hodila ho na zem. Ihned na chodbě vyrostla jasná, smrtící čára. Marcela zavřela a zamkla. Klíče nechala v zámku.

Venku už byla tma a zima. Marcela šla bosá, jen v bílé noční košili. Zima jí ovšem nebyla. Hřálo jí vítězství nad otcem. Tomu je teď asi trochu víc horko. Nad ničím nepřemýšlela, jen šla a po obličeji jí tekly slzy. Došla na pole, kde se slétávala hejna krkavců. Zamířila mezi ně. Ptáci neulétli, věděli, že přijde, čekali na ní. Marcela si položila ruce na břicho. „To bude náš domov, ty můj malinkej krkavečku,“ usmála se. Konečně jí bylo dobře. Ze všech stran přilétávali noví a noví krkavci…