Panenka

Středeční odpoledne. Podzim hrál všemi barvami, vítr si pohrával se spadaným listím... a se mnou si zase jednou pohrávaly moje vlastní nálady. Doma bylo i přes venkovní nevlídné počasí neobyčejně dusno, nebo jsem si to jen sugerovala.
Každopádně jsem potřebovala na vzduch. Schoulená v kabátě a huňaté šále míjela jsem spěchající postavy i s jejich osudy. Za sledování kapek, vpíjících se do hrubé látky kabátu, dostala jsem se až na periferii města, odkud byl jako na dlani nejen jeho historický střed, ale také okolní pláně a louky. A strom.
Mohutný kaštan, který se jako natruc už dozajista století tyčil uprostřed pusté pláně. Bičován větrem neztratil nic ze své síly a hrdosti, kterou vyzařoval do dáli jako magická pochodeň.
"Menší procházkou nic nezkazíš!" zavelela jsem sama sobě a vydala se razit si cestu proti větru. Čím jsem byla kaštanu blíž, tím se zdál silnější a mohutnější. Záviděla jsem mu. Vždycky. Stanula jsem na krok od svraštělé kůry a začala hledat. Ano, tady někde to muselo být. Pár dětských veršíků vyrytých křivákem do dřeva. A dva druhy písma. Jeho a moje. Já bych i nyní mohla přispět krátkou básničkou do kůry. On už ne.
Opřela jsem se zády o mohutný kmen. Tělo se pomalu sunulo dolů. Zavřela jsem oči. Pod víčka se draly obrazy vzpomínek: "Dej si tu kytaru na druhý koleno. Tak, a palec níž, ať se Ti drží pohodlně i baréčka..."
"Ahoj, paní, co tady děláš?" do reality mě vrátil dětský hlásek. Zvedla jsem zrak k asi pětileté holčičce. Měla velice zvláštní oči, které jakoby vyprávěly svůj vlastní příběh. Tváří jí pohrával roztomilý rozpačitý úsměv.
Pár metrů od nás s křikem pobíhal zbytek jejích kamarádů. Téměř sehraně jsme k nim obě obrátily pohledy. "Tohle je bráška, tamhleto sestřenice a tamhle je Péťa, kamarád, ale brzo budeme mít svatbu, máme se rádi," vysvětlovala snaživě holčička. Navzdory posmutnělé melancholické náladě jsem se musela usmát.
"No, a co já tady vlastně dělám," nadechla jsem se: "Když jsem byla stejná slečna, jako jsi teď Ty, taky jsem měla takového kamaráda. Moc jsme se spolu nasmáli, hodně mě naučil a něco jsem naučila i já jeho. Vždycky jsme si měli co říct. Ale teď už tu není. Andělíčci si ho vzali k sobě. Je to už dávno." O prohraném souboji s leukémii jsem radši mlčela, už takhle jsem si nebyla jistá, jak ta malá moje vyprávění vezme.
Děvčátko se otočilo na kamarády, pak zpátky ke mně, vzalo mě oběma dlaněmi za ruku a krásně se usmálo: "Paní, z toho si nic nedělej, já jsem včera ztratila panenku, měla krásné modré šatečky a..."