Má malá Kity

Znáte to. Scéna jako z filmů. Hlavní hrdina sedí u okna a sleduje dění venku. Aby se scéna ještě umocnila, pouští do záběru skoro opravdový déšť, na nebi svítí možná opravdový měsíc a mračna pomalu reálně plují po obloze. Tuhle kýčovitou chvilku prožívám teď já, až na to, že je opravdu opravdová. A je mi smutno. A přemítám o životě, kterej je pro mě poslední dobou tak primitivní a ničí mě pomyšlení, že jsem člověk.
Zasměju se svým myšlenkám, co mi skoro slyšitelně pobíhají v hlavě a jdu si lehnout. Na chvíli zmizet z toho světa reality, jak tenhle cirkus nazývá tak banální forma života, jakou je člověk. Snít… To mi jde. Musim říct, že v tomhle oboru jsem dobrá. Mam ráda svou fantazii.

Znovu sedím u okna, avšak dalším dnem. Proč je všechno tak stereotypní? Proč mi s tím nejde hnout? A je mi smutno. A jsem sama. Někdo klepe?
Běžím otevřít dveře a zvědavost mi rozproudila krev.
„Kity!“ vykřiknu a objímám kamarádku. Občas jsme spolu mluvili a perfektně si rozumněli, ale nikdy se u mě nestavila.
„Pojď dál.“ Táhnu ji za ruku do pokoje a vyprávím jí, jak jsem ráda, že přišla. Já vlastně nemám moc kamarádů. Spíš známých. Jsem často sama, ale teď je tomu konec, je tu přeci Kity!

Propovídali jsme spolu celé hodiny každý den! Kity vždycky přišla a odcházela po předlouhé době vyprávění, smíchu i pláče. Jediné, co mě zneklidňovalo, tak to, že mámě se Kity asi moc nelíbila. Jednou takhle byla zas Kity u nás a do pokoje přišla máma. Změřila si mě zvláštním pohledem, divně se usmála a tak zastřeným hlasem se mě zeptala:
„Miláčku, jsi v pořádku?“
„Jasný, mami. Ale ty nevypadáš nějak dobře…“ Měla skleněný oči, možná snad i plakala.
„Až odejde Kity, tak si popovídáme.“ Řekla jsem jí a usmála se na ní.
„Kity?“ zvedla obočí a rozhlídla se po pokoji.
„Mami?“ nechápavě na ní koukám a potom ukážu na křeslo, kde Kity sedí. „Tamhle je Kity.“
Ta se usmála a zamávala z křesla. Mámě se vplížila do obličeje starost a strach, otočila se a odešla… Takhle to bylo často. Ptávala se mě, jak často k nám Kity chodí. Ptávala se mě, co si s Kity povídáme. Ptávala se mě, kde jsem Kity poznala. Nevím, co je na tom všem tak divnýho…

„Schizofrenie.“ Vyšlo z úst toho divnýho slizkýho chlápka, co mu kapala slina od pusy. Musela jsem se mu smát. Kde to sebral? „Kity je jen její abstraktní kamarádka.“ Ozvalo se znovu.
„To je debil. Kity, to je takovej debil.“ Otočím se na osůbku sedící vedle mě, ta jen vážně pokývá hlavou a poťouchle naznačí, že ten slizoun má o pár koleček víc.

„Bude ti tam dobře.“ Hladí mě po vlasech máma, ale já jsem vzteky bez sebe. Blázinec?! Vytrhnu se jí a běžim do pokoje. Zabouchnu dveře, aby věděla, jak moc mi křivdí. Plácnu sebou na postel a brečím a brečím a brečím… Jsem hysterická, rozčilená, zklamaná, zlomená, bez naděje a nikdo mi nevěří. Jediný, co mě utěšuje, tak to, že mi Kity šeptá do ucha, že to bude dobrý a hladí mě po tváři.

Sedím u okna a koukám ven. Zas ten kýčovitej pohled, akorát přes to zamřížovaný okno to není ono. Jak mi to mohli udělat, proboha? Řikam, člověk je banální forma života. Tak primitivní, jak jen může být. Porozhlídnu se po pokoji. Židle, provizorní stůl, lampička a pod ní spousty mrtvejch tělíček můr. Stěny jsou holé. Podlaha je flekatá od různých rýh a zaprášená. Na mém lůžku, kterému se ani nedá říct, že by to mohla být postel, sedí Kity a směje se na mě. Má malá Kity.