Makůvky

Dětství jsem prožívala v menší vesnici na Slovácku. Měli jsme malé hospodářství, čítající necelé dva hektary půdy. Po vzniku JZD, kdy byla naše pole združstevněna, zůstal nám jen záhumenek - úzké, dlouhé políčko blízko dědiny, s příznačným názvem „záhumenica". Osázeno bylo vším možným, z části bramborami, řepou, kukuřicí. Po celé jeho délce byly vysázeny ovocné stromy - třešeň, meruňka, ořešák a hruška – máslovka. V brčálové zeleni řepného chrástu trčely shluky makovic.

Kdysi na konci léta, o prázdninách, poslala mě maminka k večeru na chrást pro králíky a drůbež. Nalámala jsem ho pěknou homádku, svázala do nůše, naložila na trakař a než pojedu domů, napadlo mě, že si natrhám pár hrušek, které právě dozrávaly. A jak si tak sedím v pohodě v koruně stromu, co nevidím? S vrchu po prašné cestě mezi záhumenky šine si to, s větší nůší na zádech než je sama, korpulentní tetina v jupce a šoráních, přepásaných proužkovanou zástěrou. U našeho pole se zastavila, objemnou nůši shodila na zem, rozhlédla se na všechny strany - a fúk do řepy. Myslila jsem, že tam chce vykonat malou potřebu, tak jsem byla zticha. Ale nebylo tomu tak... Tetička nelenila, bryskně si podvázala oba cípy zástěry, dala se do lámání makovic a nepřestala, dokud jich neměla plnou zástěru. Pak si nahodila nůši na záda - a tak, obtížena zepředu i zezadu, ubírala se kolébavým krokem zvolna k domovu. V záhybu cesty se mi ztratila z očí.

Já, sedíc po celou dobu v koruně hrušky, byla jsem z toho celá pryč. I ty máslovky mi přestaly chutnat. Vždyť nás učili doma i ve škole, všechny dospělé slušně zdravit, neodmlouvat, vážit si jich - a teď tohle... Dotyčnou tetičku jsem i nadále při potkávání vždy pozdravila a o té "makůvkové příhodě" nikdy nikomu neřekla. Ani kamarádkám, ani rodičům. Zůstalo to mým, poněkud trapným, tajemstvím ...

Tetička je již dávno na pravdě boží a o mrtvých se má mluvit jen dobře. Snad se jí tenkrát ty makové buchty povedly...