Stopy na kůži

Na kůži zůstávají stopy.

Ať už jsme na to dva,

nebo já sama,

u stolu, v polo dřepu, nehty hluboko zaťaté.

Zůstávají stopy,

jsou nejdřív bílé, pak modrají, vzpomínají na tvoje doteky. V ten okamžik je prázdno všude, v hlavě, v onom bolestí zkrouceném těle i v tom samém, bezpochyby důležitém lidském orgánu, do kterého vědomě a nebo zcela omylem zasazujeme lásku, i tam je prázdno. A křik, odněkud se mi dostává do uší tlumený řev. Možná křičí dost, ale nic není tak zřetelné, jako prsty mé pravé ruky vší silou zabořené do levé paže.

Zůstanou modřiny, škrábance. Jak jen je schovám?