Tohle nechceš, ale už sis to představil.

Opilá jsem se připotácela ke stolu, kde stála už skoro vypitá flaška tvrdýho chlastu. Kdo to sakra byl? Och...já. Jsem tak namol zřízená, že už ani nedokážu rozeznat, jestli je den nebo noc. Nepamatuju si, jaký je den a kdy sem naposledy vylezla z tohodle smradlavýho pokoje. Okno nejde otevřít a je tu takový vedro, že musim chodit jen v kalhotkách a děravym tílku. Jsou to ale moje nejhezčí, krajkované černé, a ano ten detail, měla jsem je předtím, než jsem se vyšukala s tim italem. Parchant!
Bolí mě hlava, jako kdyby mi v ní punkeři tancovali pogo. Mám hlad, ale před pěti minutama jsem si pozvracela koberec a z toho smradu se mi nedělá dobře. Další prošlý sušenky bych už nezvládla.
Prohlížim se v zrcadle a nějak se tam nemůžu najít. Stojí tam jen nějaká zrůda. Dlouhý zničený vlasy, rozmazané oči od pláče a ten nejhorší výraz šílenství, jaký jsem kdy viděla. Ne, to nejsem já.
A stačilo jen málo. Jen jedna záminka a jsem tady. Od vize, představy, cíle...sem do horoucího pekla, kdy je vám jedno, že máte ve vlasech tejden zaschlý sperma.
Hnus.
Ale komu na tom teď záleží?
Možná tomu, co teď otevřel dveře a dívá se na mě s tim příšerně lítostivym pohledem, co mě děsí ve snech. On. Za chvíli slyším jen řev a snažím se věřit, že je můj, protože po něm házím teď už prázdnou flaškou, která ale zastihne jen zavřené dveře.
Možná se snaží všechno vrátit.
Ale to už nejde.
I když už nemám nic a už dávno zmizela všechna morálka, jsem tu a jsem aspoň svobodná...a možná někde za tou rozpadlou skříní je ještě jedna láhev vodky.