Plyšový medvěd

Vítr si pohrává s vlnami, které se vpíjí do písečného pobřeží a postupně mění jeho strukturu. Nic nezůstane stejné. Nikdy. Dokonce ani naše vzpomínky. Tváře lidí, jež jsme znali, zůstanou bledé, bez výrazu. Místa, která jsme navštívili, budou obklopena mlhou a věty, které jsme slýchaly, ztratí smysl. Dokonce i naše pocity zaznamenají změny.
Už delší dobu se cítím být sám. Ležím tu na dřevěné verandě a obdivuji moře zalité slunečním svitem. Nikde nikdo, jen pár racků, kteří čekají, až se ryby začnou natahovat za sluncem. Podobný pocit jsem už jednou zažil, ale tehdy jsem byl obklopen svým druhem. Každý z nás čekal, až uslyší cupitání dětských nohou, aby se po něm následně natáhla drobná ruka. Všechny děti si přály mít svého plyšového medvěda...
Do ruky mne vzala mladá žena. Když mě nesla, stále se zamyšleně usmívala. Možná, že si představovala její dceru jásající nad novým dárkem. Jestli ano, musela být spokojená, když si mě malá Katy odnesla do pokoje a začala mi ukazovat všechny součásti jejího každodenního života.
To bylo naposledy, co se mnou mluvila. Ačkoliv jsem o ní nic nevěděl, měl jsem ji rád. Nosila mne všude s sebou. Dávala mi najevo všechny její pocity. Když plakala, pevně mne držela v objetí a tiskla ke své hrudi. Když se radovala, zvedla mne do vzduchu a tančila se mnou po pokoji. Vlastně jsem k tomu, abych ji porozuměl, ani žádnou řeč nepotřeboval. Pak ale přišel někdo jiný, objímala ho mnohem častěji a dávala mu větší lásku. Jednou jsem ho viděl, byl stejně zamlklý jako ona.
Jednoho dne mne odnesla na místo, kde bylo plno rozbitých hraček. I tam přicházely děti, ale ve zvuku jejich chůze bylo něco divného. Byl to pomalý šouravý krok zlomené duše.
,,Mamí, prosim tě, já ho chci," ozýval se odněkud hlas uplakaného chlapce.
,,No tak dobře, Damiene, ale potom už budeš zticha."
,,Ano mami."
Damien byl divoký černovlasý chlapec. Nikdy jsem nepochopil, proč mi ubližoval. Řikal mi, že mohu za všechno jeho trápení. Když měl špatnou náladu, hodil se mnou o zeď. Donekonečna mne napomínal, ať nezlobím. Jedenkrát přišel, plakal a z nosu mu tekla krev. Chytil mne a začal mi kroutit hlavou, nepřestával, dokud mi nepraskly švy na krku.
Nakonec mne od něj vysvobodila jeho matka, spolu s dalšími hračkami mne odnesla v černém pytli a vysypala na hromadu zrezivělého železa.
Pod nánosem toho harampádí jsem ležel celé dny. I sem chodili mnozí lidé. Ale nikdo si nic neodnášel. Jen tu nechávali věci, které už nechtělí. Věci, pro které už nebylo místo u nich v srdci, ani v obýváku.
Moje čekání se vyplatilo, z té hromady mne vytáhla stará paní. Odnesla si mne k sobě domů. Vyprávěla mi o svém životě. Oslovovala mne jako jí rovného, jako člověka. A oslovovala mne často. Věděl jsem o každé její myšlence. Bylo to poprvé, co mi někdo dal jméno. Řikala mi Ede, tak se jmenoval její zesnulý manžel. Umřel před rokem. Ale mrtvý prý byl už dávno před tím. Jen ležel a čekal, až se stane to, co mu řekli v nemocnici.
Doufal jsem, že s ní už zůstanu napořád. Vlastně v to pořád doufám. Sedím tu na verandě jejího domu, kam mě před týdnem posadila.
,,Dnes je krásně, že Ede. Víš, pokaždé, když vidím východ slunce, vzpomenu si na svoje dětství. Sama nevím, jak ta asociace funguje. Možná proto, že v dětství jsem věřila na zázraky a každý nový den takový malý zázrak je," odmlčela se v důsledku zamyšlení.
,,Nevím, jestli jsem ti to už říkala, ale když jsem byla malá, dostala jsem od maminky podobného medvěda, jako jsi ty. No nic. Zůstaň tu sedět, Ede, během pár hodin jsem zpátky. Jdu se podívat na trh, dyť víš, došel nám čaj," přehodila přes sebe šátek a za chvíli se začala ztrácet z dohledu.

Vlny se pod náporem větru začínají zvětšovat a na obloze se objevily tmavé mraky, které jsou předzvěstí bouřky. Ryby se schovávají před stíny mraků a zklamaní racci odlétají. Nic nezůstane beze změny.