V nouzi poznáš přítele

Nikdy už je nechci vidět, nikdy! Zesměšnit mě takto přede všemi…, tak tohle jsem si říkala ještě před týdnem, když mi rodiče ztropili před školou scénu se stokorunou, o kterou jsem jim zapomněla předešlý den říci, a ráno už byli v práci. Vypůjčila jsem si ji z peněz na nový mrazák, který už nutně potřebujeme, poněvadž ten starý teče, a tak se střádá, a když na to máma přišla, hned ji napadlo, že to mám beztak na drogy nebo na vstup na oslavu či do baru. „Je strašné, jak se děti a mládež mění v divokou zvěř, doufám, že ty taková nikdy nebudeš, Leni.“ Něco takového nebo podobného říkávala často, hlavně když v televizi nebo rádiu mluvili, jak zase „nějací – náctiletí mladíci zmrzačili důchodkyni a odcizili jí šest stovek, které měla na zaplacení elektřiny“ nebo „patnáctiletý hoch zabil spolužačku…“ a tak podobně. Já vím, že to, co se děje, je strašné, ale vlastní matka by snad mohla pochopit.. Snažila jsem se to všelijak vysvětlit, peníze jsem potřebovala na sešit s tvrdými deskami do angličtiny a jiné důležité věci, ale asi by mi nevěřili. A navíc, protože pro mě přijeli „pro jistotu“ až ke škole, mohli všichni mámino vyčítání, nadávání a litování slyšet. Naštěstí si táta docela brzy uvědomil, že jsme na veřejnosti, a tak jsme jeli vyslýchat mě a kázat mi raději domů. Jak je tahle událost, stejně jako všechny předešlé, neskutečně malicherná, titěrná a fádní. Jak mi tohle mohlo připadat jako obrovská ostuda, jak jsem jen mohla říct, že je nechci v životě už nikdy spatřit? Proč jsem je v tu chvíli nenáviděla, proč jsem je odsuzovala… proč? Ten, kdo nezažije, nikdy nepochopí, jak se může z vteřiny na vteřinu změnit život. Všechno je najednou nepodstatné.
Snažím se soustředit na obrazovku, ale oči se mi každou chvílí zkalí slzami a odehrává se před nimi snad po tisící jeden a ten sám film, ne ten, co někde v dáli představuje mnoho obrázků, spoustu scén, které za sebou plynule, někdy rychleji, někdy pomaleji, blikají, nýbrž jiný, mnohem opravdovější. Můj život.
Vidím louku posetou drobným kvítím, sebe, jak se pokouším o první krůčky, mámu, která mě vyprošťuje ze spárů lehké pavučinky, tátu, který mi osušuje dětské tvářičky od slz. Teď už jdu najednou do první třídy a hrozně se těším. A tady! Tady je období, kdy se do školy netěším, zato jsem právě s našimi v pražské ZOO. Najednou se jakoby z oparu vynoří ten osudný telefon, zvoní, zvedám se od úkolu a pomalu k němu kráčím, do sluchátka ledabyle žblebtnu: prosím a pak už jen cítím lavinu úzkosti, která se mě zmocní, když zaslechnu první slova: „Policie České republiky. Slečna Jašková? Vaši rodiče měli nehodu…“ Podlomí se mi kolena a tupě dopadám na zem, sluchátko však stále držím a poslouchám, snad řeknou:… přežili jen s lehčím zraněním… ale kdepak, je to milionkrát horší! „Vrazil do nich opilý řidič, jejich auto dostalo smyk…“ „Žijí?“ přeruším ho, i když dostat ze sebe téměř nic nemůžu. „Váš otec leží v brněnské nemocnici ve velmi vážném stavu a matka…“ Toho policajta vidím jakoby před sebou, jak krčí rameny. „Co? Je na tom líp?“ pokusím se. „Bohužel, je mi to moc líto…“
Teď už se rozbrečím naplno, televize mě vůbec nezajímá, stejně jsou v ní jen samé smyšlenosti, žádný skutečný život.
Mladý policista poté slíbil, že za mnou přijede, ať se podívá, jak se mi daří. Než se tak stalo, vybrečela jsem snad litr slz. Když zazvonil, ani jsem neměla sílu ke dveřím dojít, natož je otevřít, ale nakonec se mi to podařilo a za to si děkuji. Dan byl moc hodný, na nic se nevyptával, jen si sedl a poslouchal mé nesmyslné bláboly. Docela se mu divím, protože takhle zachovat bych se nikdy nedokázala. Vlastně v našem bytě strávil celou noc, uvařil mi čaj, přestavil křeslo k topení a přinesl dva balíčky kapesníků, „aby nemusel slzy utírat z podlahy“, a přestože mi nebylo do smíchu, tomuhle jsem se přece jenom trochu usmát musela. Příští den přišla další rána – táta už není, umřel. Po probrečené noci mi už ale nezbyla jediná slza, takže jsem po téhle zprávě jen zabořila hlavu do polštáře a nadávala na krutou nespravedlnost. Ale toto nebyl konec, další problém mi došel, když se před dveřmi objevila sociální pracovnice – já nemám kam jít! Ještě tentýž den jsem se s několika osobními věcmi a oblečením stěhovala do dětského domova. Vše ostatní jsem musela nechat v bytě, nábytek se postupně rozprodá. „Ale co náš mrazák, určitě ho nikdo nebude chtít, vždyť teče,“ řekla jsem první věc, která mě napadla, jinak jsem měla hlavu úplně vymetenou.
A tak jsem se dostala do „děcáku“, není to tu zrovna útulný, navíc mám v pokoji takový nafoukaný nány, ale jsem ráda, že tu jsem, hlavně protože je to blízko Dana. Nejde až tak o něj, i když je to moc fajn člověk, ale hlavně o jeho mladší sestru Denisu. Jednou s ní za mnou přišel a nějak jsme si padly do oka. Do domova za mnou chodí docela často, začaly jsme si říkat kamarádky.
Otírám si oči a zvedám se k odchodu, dnešní program je opravdu o ničem. Zajdu se podívat dolů, jestli nepřišla Denka. Snad přijde, myslím si. Zase mám takovou divnou náladu, tak by to chtělo trošičku odreagovat. Ale jo, stojí tam, ale – co to? Za ní se různě pohybuje červený balík, to snad – on, on štěká! „Všechno nejlepší,“ zvolá Denisa, jakmile mě spatří. Jak ví, že mám narozeniny? A jak ví, že si ze všeho nejvíc, tedy kromě mých rodičů, přeji psa? A jak to proboha domluvila v domově? „Deniso, to mi budeš muset vysvětlit, ty jedna… kamarádko!“