Dům padlých vlaštovek

Už zase začínala cítit svá křídla. Litovala toho, že ocenila svobodu teprve po tom, co ji ztratila. Přestože stále ještě nemohla létat, byla mnohem šťastnější než většina těch, kteří právě odlétali za sluncem. Věděla, že příští rok poletí s nimi a bude si užívat každého poryvu větru, který se jí otře o křídla.
Dříve si nevážila ani slunečných dnů, létala nad poli, která byla střežena lovci. Riskovala vlastní život, protože nevěděla, že i ona je nepostradatelná v hejnu. Svým veselým zpěvem dávala ostatním sílu, k překonání velkých vzdáleností. Malá ptáčata se v ní vzhlížela a přála si, aby jednou byla stejně osobitou vlaštovkou, jakou byla Suzi. Ona sama věřila ve svou nahraditelnost a často létala sama, aby si dokázala svoji volnost.
Nakonec skončila v Domě padlých vlaštovek. Dům byl plný těch, které ztratily schopnost létat. Některé se jí vzdaly dobrovolně, některé ne. Byly tam i takové, které spadly vinou jejich blízkých.
I na takovém místě Suzi vnášela naději do srdcí ostatních. Díky ní věřily, že se dá napravit každá chyba, že i ta nejvíce pochroumaná křídla mohou znovu vzlétnout.
Každý den slýchala nové příběhy zlomených vlaštovek. Příběh Kiry, kterou sneslo k zemi ztěžklé srdce, když prolétala mezi padajícím listím. Berryho, který se nevzpamatoval z toho, že jeho braranec umrzl u nohou jakési sochy, když on sám odpočíval u Nilu. Suzi se se svým trápením nesvěřila nikomu. Nikomu neřekla, jak jí lovci sestřelili k zemi, když se obdivovala lesku jejich pušek. Ve skutečnosti by ani nedokázala popsat slovy tu náhlou beznaděj, která ji táhla k zemi. Nechtěla nikomu prozradit, že dříve před spaním doufala, že se druhý den neprobudí.
Všechny vlaštovky se scházely před východem slunce a vítaly nový den. Zatímco svobodní ptáci znuděně proplouvali oblaky, ony obdivovaly každý paprsek, který se odrážel od vodní hladiny blízkého jezera. Uvědomovaly si, jak je pro ně důležité jejich hejno a svůj úděl, který v něm měly.
Postupem času se vlaštovky opět naučily ovládat svá křídla. Když znovu přišlo jaro, většina z nich vzletěla a navždy poznamenána Suziiným vlídným úsměvem, odlétla ke svým blízkým. Ona už mohla křídly pohybovat, ale stále nedokázala vzlétnout. Zapomněla na slova, která říkala ostatním a nechala naději odnést větrem.
Snažila se najít někoho, na koho by mohla svalit své problémy. Byla to chyba hejna? Ne, těm odletěla. Možná lovců, kterým vletěla na mušku. Také ne. Byla to jen její chyba. Poprvé pohlédla skutečnosti do očí.
Zamávala křídly, pomalu se vznesla do výšky a nechala se podpírat větrem. Cítila slunce, které jí ohřívalo peří. Uchopila druhou šanci. A přitom stačilo tak málo... aby se smířila sama se sebou.

Škoda jen, že některé vlaštovky znovu ztratí schopnost létat...