Rýže

Už mě zase poslala na rodinný nákup. Nesnáším to. A jí taky.
„Kup rajčata, ne měkké a ne, abys vzal nějaké zelené a taky čerstvé okurky – čerstvé!“ řekla to svým obvyklým zkaženým tónem, až mě natáhlo. Tak teda jdu.
Ó vidím spásu, obchod je přede mnou. Venku mrzne a ona chce čerstvou zeleninu. Vždyť teď v zimě není nic čerstvé. A myslím, že i ta zelenina v tom obchodě je zmrzlá. Je tu strašná zima. Venku je teda tepleji.
Chleba, rohlíky, sýr, piva, máslo, kafe, perníky, čipsy, kečup, polívky, jogurty, dokonce i ta zelenina mi už leží v košíku a já si to šinu k pokladně. Venku ještě skuřnu a konečně mířím k domovu. Vyložím z tašky nákup a lehám na gauč. Najednou slyším její pronikavý řev.
„Kde máš tu rýži!?!“
„Jakou rýži? O rýži nebyla řeč!“
„Jak to že nebyla a rizoto mám udělat z čeho?“
„Z brambor, třeba?“
„Velká sranda, mazej do obchodu.“
„To si děláš srandu?!“
„Si piš, že ne, dělej.“
„Zapomeň!“
„Nejsi kapečky drzý?!“
„Myslím, že ne!“
„Radši nemyli, ono ti to totiž moc nejde!“
„Teď si drzá ty, mami.“
„Spratku!“
„Ty nejsi moje matka, umři!“
„Však ty taky nejsi můj syn, parchante!“
„Co?!“ Mlčela.
„Co?“ opakoval jsem. Stále bylo ticho.
„No tak zopakuj to!“ Křičel jsem na ni hystericky.
„Nejsi můj syn.“ Řekla tiše a nervózně.
„A to jako fakt?!“ vyvalil jsem na ni nevěřícně oči.
„Jo!“ a slzy se jí vykutálely z očí. Nevěděl jsem co dělat, říkat, myslet si. Byl jsem totálně zmatený.
„Je to tak, a na nic se mě už neptej,“ řekla a odešla. Sedl jsem si, zapálil cígo a hlavou se mi honily myšlenky beze smyslu.
„Že já debil nekoupil tu rýži…“