Zamiloval se do mě!

Znali jsme se jen chvíli, poprvé jsme se viděli na koupališti. A tam se to stalo, stalo se to, co jsem si nepředstavila ani ve snu, nikdy by mě to nanapdlo. On se do mě na první pohled zamiloval! Ale začnu od začátku.
Jmenuju se Jana a s láskou jsme měla vždycky problémy, krásy jsem moc nepobrala, takže se není co divit, že mě nikdo nechtěl. Ale mně to po tak dlouhé době už ani nějak nepřipadlo. Opravdu zamilovaná jsem byla dvakrát. Poprvé, a jak jsem si později uvědomila, trvalo to i přes mou druhou ,,lásku´´, jsem milovala svého nejlepšího přítele, jakého mám - Přemka. Táhlo se to téměř tři roky, když jsem si konečně uvědomila, že to by nešlo a smířila jsem se s tím, že budeme nejlepší přátelé a že Přemek mě bude chránit. Z nešťastné lásky se stalo to nejryzejší přátelství, jaké může existovat, takové, které se může srovnávat dokonce i s láskou. Byla jsem šťastná.
Ale potom jsem poznala Vojtu, což, jak se časem ukázalo, byla největší chyba v mém životě. Ze začátku bylo všechno perfektní a já se podruhé zamilovala. Myslela jsem, že větší štěstí mě nemohlo potkat, to jsem ale ještě netušila, jak moc se mýlím. Vojta se časem úplně změnil, začal ke mně být opravdu hnusný a odměřený. Dokonce jsem zjistila, že mě pomlouvá úplně všude. Moc mě to mrzelo a už se mi ani nechtělo žít, ale dostala jsem se z toho jen díky svému příteli s velkým P. Díky svému Přemíkovi, jak mu s oblibou říkám. Utěšoval mě a já se ze zklamání časem dostala. Teprve tehdy jsem pochopila, že ani kdybych s Přemkem chodila, nikdy by to nebylo takové jako teď, když je to můj nejlepší přítel, můj ,,bráška´´.
Byla jsem dlouho, dalo by se říct ,,v klidu´´. Ale potom mi má kamarádka Sylva řekla, že už bych si mohla taky někoho najít. No jo, jenže to se lehce řekne, ale už hůř udělá. Tak se do toho Sylva vložila, seznámila mě s Honzou. Byl to nejlepší přítel jejího kluka. Poprvé jsme se viděli na koupališti. Už na první pohled jsem tušila, že se Honzovi líbím, ale nenapadlo by mě, že to dojde tak daleko. Začali jsme si spolu psát, stali se z nás moc dobří přátelé.
Honza mi stále říkal, že jsem krásná a že se se mnou úžasně povídá. Dokonce prý lépe než s lidmi, které zná celý svůj život. Těšilo mě to, ale to jsem ještě netušila, jak moc vážně to myslí. Jednou, když jsme si spolu zase psali, napsal mi, že mi musí něco důležitého říct. Nevěděla jsem, co by to mohlo být, ale nepřikládala jsem tomu zas tak velkou váhu, což byla chyba. Honza nějak dlouho mlčel, a tak jsem se zeptala, co mi chce tak důležitého říct. Zase nic a pak najednou: ,,Miluju Tě!´´
Zůstala jsem sedět jako opařená, nevěřila jsem vlastním očím! Bylo to něco neuvěřitelného, nechápala jsem, jak se mohl zamilovat zrovna do MĚ! Zeptala jsem se ho, kdy přišel na to, že mě miluje. Vypadlo z něj, že když jsme byli na koupališti, tak mě pořád pozoroval a začal cítit něco, co ještě nezažil. Udivilo mě to, protože by mě nikdy nenapadlo, že se do mě někdo zamiluje na první pohled. Ale Honzík se rozpovídal a svěřil se mi, že mám nádherné oči, jenže je v nich něco zvláštního, tajuplného, co ho nutí vždy uhnout pohledem, že se nikdy nevydrží dívat se do nich moc dlouho. To mě udivilo, ale zárověň potěšilo.
Bylo to něco nového, neco zvláštního. Začala jsem zjišťovat, že ho mám ráda, sice ne tak jako on mě, ale mám ho moc moc ráda. A možná časem? Kdo ví?
Ale stále je tu to udivené NECHÁPU HO! Promiň Honzíku, ale nechápu Tě, jak můžeš milovat zrovna Mě!!